Kup si svou autenticitu. Co je to undergroundová hudba v roce 2017?

Brooklynská rapperka Princess Nokia vyřvává do světa, že ženy nepatří k plotně, a neváhá vychrstnout horkou polévku do obličeje spolucestujícímu za rasistickou poznámku. Zároveň jí ale nevadí být tváří kampaně na ženskou kosmetiku. A provozovatelé britské hudební platformy Boiler Room, která streamuje vystoupení na utajených raveových akcích, také musejí platit složenky, a tak jim nevadí čerpat peníze od jedné značky piva. „Je to jediný způsob, jak můžeme existovat,“ přiznává pro britský deník The Guardian jeden ze zakladatelů.

Na trhu je poptávka po autenticitě. Velké značky hledají nějakou tvář a mohou si ji vypůjčit od nejrůznějších subkultur, je to směnný obchod – vy nám dáte styl, my vám peníze. A i když korporáty ne vždycky nutně vytočí víc piva nebo prodají víc plechovek energetického drinku, pořád se jim to vyplatí. Jaký z toho mají zisk? A jde se v roce 2017 zaprodat a co to vůbec dnes znamená underground? Těmito otázkami se zabývá redaktorka deníku The Guardian Rachel Aroesti v článku s titulkem Žádná alternativa: Jak si značky koupily undergroundovou hudbu.

Bankrot?

„Není to záležitost morálního bankrotu, ale skutečného bankrotu,“ vypočítává Aroesti důvody, proč nezávislí umělci jdou do partnerství s velkými firmami. Na vině jsou podle jejich slov streamovací servery, které nepřináší autorům hudby takové zisky, a tak musí shánět peníze z alternativních zdrojů. Například americká rapperka Little Simz si velice pochvaluje spolupráci s jedním energetickým drinkem, společnost jí prý nemluví do tvorby a jednatelé jsou na ni velice milí. Její poslední deska v hitparádách nezabodovala – a vlastně by to ani nebylo v zájmu nápojového gigantu, jak připomíná Aroesti v The Guardianu. Na základě několika rozhovorů se zástupci firem dospěla k závěru, že by se s větší pozorností už nedalo o takové hudbě mluvit jako undergroundu – a to firma nechce.

Stejná korporace, která má v logu červeného býka, pořádá už téměř dvacet let hudební sympozium Red Bull Music Academy – sérii přednášek, koncertů, workshopů – a podporuje lokální scény. Vystupují tu umělkyně jako elektronická skladatelka Holly Herndon, která ve své tvorbě kritizuje nastavení pozdního kapitalismu. „Nepatrný nárůst pozitivních asociací s taurinovým koktejlem, možná, ale rozhodně ne plusová čísla, co se byznysu týče,“ rekapituluje Aroesti.

Vladimir 518 na plechovce energy drinku|foto: Ladislav Bruštík

Vlastně to zní děsivě. „Nejsme ve světě hudby, abychom vydělávali peníze,“ cituje autorka článku spoluzakladatele společnosti Manyho Ameriho. „Chceme se zaměřit na prezentaci věcí, které jsou zajímavé a nezávislé.“ A známe i jeden příklad z domácího prostředí, kdy se rapper, nakladatel a propagátor alternativní kultury Vladimir 518 objevil na plechovce zmíněného drinku jako tvář značky a jeho poslední album nápadně využívá v doprovodných vizuálech barvy společnosti. Když stejný člověk zaštítil úspěšnou sérii publikací Kmeny o subkulturách, kterou sponzoroval pivovar, vyvolalo to širokou diskuzi.

Fenomén underground

Deník The Guardian si pokládá tyto otázky ve správný moment. Právě před padesáti lety se svět učil, co znamená slůvko underground – na stránkách stejných novin vyšly texty o liberální společnosti, které definovaly underground jako antikomerční, pacifistické a antiautoritářské hnutí. Jednalo se o společenství spisovatelů, hudebníků a umělců vymezujících se proti mainstreamové společnosti, chamtivým byznysmenům, povrchní populární kultuře a odmítajících pozornost masových médií – pro které byla jejich tvorba stejně moc pobuřující. Britský básník Adrian Mitchel to shrnul slovy: „Masová média znamenala moc kompromisů a moc lidí, kteří říkali, jak se to má dělat.“ Ve stejné dekádě napsal americký sociolog a historik Theodor Roszak knihu Zrod kontrakultury a dal bouřlivým událostem této dekády jméno. A o desetiletí později vznikla první významná kniha o hudebních subkulturách od britského teoretika Dicka Hebdgie s názvem Subkultura a styl.

Co zbylo z kontrakultury 60. let? Bouřit se proti nadvládě čísel jde i dnes

• Upravit

Člověku žijícímu v 60. letech to muselo připadat jako chaos. Květinové děti protestující proti krveprolití ve Vietnamu, hledání vlastního já prostřednictvím psychedelik, romány beatniků o nekonečných večírcích, volající po úniku od společnosti, uprostřed toho Amerikou otřásaly rasové nepokoje a nad vším visela hrozba termonukleární apokalypsy. Jméno těmto bouřlivým událostem dal jako první americký sociolog a historik Theodore Roszak ve své knize Zrod kontrakultury, která vyšla téměř po padesáti letech v českém překladu až nyní. Přestože víme, že se z hippies stali zbohatličtí yuppies a revolta vyprchala, kniha má stále co říct i o současnosti.

V Československu byla situace kvůli komunistickému režimu jiná, kulturní izolace nebyla ale zcela nepropustná, a to zvláště na konci šedesátých let. Ivan Martin Jirous, člen skupiny Plastic People of the Universe, v sedmdesátých letech definoval underground ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození jako „hnutí, které vytváří stranou zavedené společnosti vlastní svébytný svět s jiným vnitřním nábojem, jinou estetikou a v důsledku toho i jinou etikou“. Pozice domácího undergroundu byla vzhledem k represivním složkám režimu samozřejmě v mnohém nebezpečnější než u toho na Západě, východiska ale byla podobná.

Doba se ale razantně proměnila. Dělící čára mezi undergroundem a středním proudem byla jasně vidět, dnes se smazává a je špatně čitelná. Ukazatelem bylo pokrytí v televizi, v rozhlase nebo celostátním deníku – a cesta do nich byla dlouhá a trnitá, ne každému se to podařilo. V roce 2017 toto není pravda. Neznámý umělec se může dostat z úzkých hipsterských kruhů do hledáčku mainstreamového časopisu nebo novin mnohem rychleji – hudební novináři mají mnohem širší záběr a umí si prosadit své. Internet přepsal pravidla, YouTube je rychlejší než hudební vydavatelství a vy se můžete stát slavným raz dva. A odpověď na otázku sponzorství ve světě dnes pro nezávislého umělce není tak jednoznačná, jak připomíná The Guardian.

„Komodifikace kontrakultury se zdá být mnohem menší problém, když není hlavním terčem undergroundu konzumerismus,“ píše Aroesti. A rozvádí svou myšlenku dál: „Reprezentace a politika identity jsou místo toho žijícími tématy, teoreticky komerčnost není protikladem k sociální spravedlnosti – co víc, může to pomoct myšlenky šířit.“ Jako příklad redaktorka uvádí kampaň jedné značky vodky s názvem Equalizing Music, která si dává do roku 2020 za cíl zvýšit počty ženských headlinerek na hudebních festivalech.

„Že firmy kolonizovaly svět nekomerční hudby, nikoho, s kým jsem mluvila, netrápí: místo toho umělci i publikum přijímají tento vztah jako nezbytný,“ dočteme se v článku zveřejněném v Guardianu. Aroesti nazývá současné nastavení hudebního provozu jako klima viny. Fanoušci poslouchají hudbu zdarma na Spotify nebo YouTube, „kde jsou reklamy připomínkou toho, že si hudbu nechtějí kupovat – ale nějak dotovaná být musí“. Pořád se ale najdou umělci, kteří se chtějí z tržních svazků vymanit, vymezují se proti komerčním strukturám a hledají také jiné cesty, jak svou hudbu šířit a střežit. To je dobrá zpráva pro underground, ať to dnes znamená cokoliv.