Květy válčí s Psími vojáky na stezce ztišení a brněnských Ocásků

25. duben 2016
03615057.jpeg

Jak a kudy se Květy přibližují písním Filipa Topola? V neustálém mírném experimentu a hlavně bez ambice dotknout se původního soundu Psích vojáků. Album Copak můžu svojí milý mámě říct přišlo nečekaně, ale je jen na nás, zda ho budeme pokládat za příležitostnou odbočku Květů, nebo za standardní příznak neustávajícího hledačství Martina E. Kyšperského a jeho party.

Album naplněné coververzemi Psích vojáků vyšlo jako limitované vinylové elpíčko u příležitosti deseti let vydavatelství Polí5, ovšem bez limitu je zatím možnost stáhnout si celé album zdarma na bandcampové webstránce labelu, což je velkorysá vydavatelská politika. První, co na něm slyšíme, je fičení větru a boj mikrofonu s tímhle šumem, do kterého Kyšperský šeptá text Jen se tak projdi po městě. Během prvních tracků pochopíme, že Květy se do značné míry chtěly vyhnout expresivní rytmické mašině, která byla pro Psí vojáky tak typická. Vydaly se prostě oklikou.

Čtěte také

Vypíchněme nesamozřejmou věc: totiž že Kyšperskému lze Topolovy texty věřit, vstupuje do nich celý a souznějící – od básníkova projevu, který chce publikum napínat, až po hranu vnitřní paniky. Ale plochy bez gradací mají jeden problém: když jich jde víc po sobě, je to čím dál víc nedramatické. Žiletky slyšíme v krátké soft verzi, Pojď do průjezdu zní jako úchylácká new age music.

Naopak výtečný producentský instinkt Martina Kyšperského nechává zpívat text „I’m Lucky, vždyť ty taky“ Nikolu Muchu. Při té jednoduchosti a vymknutosti zní tahle písnička jako její vlastní. Ze všeho nejvíc se ale budu vracet k šestnáctiminutové litanii Tak akorát dlouhá. Nejen proto, že konečně vypukne nosný, s uplývajícími minutami hypnotický groove, ale i pro Kyšperského jemnou variaci, ve které do výtečné Topolovy předlohy otiskuje vlastní zkušenost. Takže už ne „dlouhý pohár piva“, ale „dlouhá konvička s čajem“, místo Topolova Café Dante se dlouze vysedává v brněnských Třech ocáscích nebo v Kině Art, dlouhý peníze nahradily dlouhý platební karty, kocovinu rozcvička a místo pražských Holešovic je řeč o Komárově. Leccos ale zůstává: dlouhé bolesti, dlouhá horečka, dlouhá víra, dlouhá láska, dlouhé opálené dívčí stehno...

03615056.jpeg

Květy na tomhle albu především vytváří prostředí „bez konce a začátku“, jak se zpívá ve finálním Černým sedle. V tom hudebním místě se můžeme posluchačsky usadit a přes opar ztišené dekonstrukce zvolna přemítat, co Filip Topol znamená pro nás.