Labskou boudu nebourejme, brutalismus do hor patří. Jak ale stavět v horách dnes?

3. duben 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Návštěvnické centrum Srní a architektonický ateliér

Obří betonové horské hotely jsou minulostí, současní architekti fandí ekologii a udržitelnosti. I ve vyšších nadmořských výškách se ale musí potýkat třeba s ekonomickými tlaky a zájmy developerů. Jak se s nimi vypořádat, a přitom stavět kvalitní architekturu, ukazuje právě probíhající výstava Ó hory, ó hory, ó hory v Galerii Jaroslava Fragnera. „Naše hory už nikdy nebudou panenské, pojďme se tedy bavit, co s nimi dál,“ říkají kurátoři.

Když Češi a Slováci propadli v poslední čtvrtině 19. století turismu a o několik desetiletí později lyžování, začaly se v tuzemských pohořích rychlým tempem objevovat první turistické chaty, občerstvovny, rozhledny a další objekty sloužící dychtivým turistům. Tehdy zde dominoval rustikální a folklorní styl, který dodnes mnoho lidí považuje za ideál horské architektury. Nemalá část veřejnosti má hory spojené s romantickou představou neposkvrněné přírody, kam moderní nebo experimentální architektura nepatří. Výstava v GJF ale ukazuje na mnoha příkladech, že tomu tak nebylo a není.

Moderní architektura zdaleka nepronikla do našich hor až v poválečné době. Za první republiky se sice stále stavělo převážně klasickým způsobem, ale i u nás můžeme najít výjimečné modernistické stavby. „Patří mezi ně třeba funkcionalistická vila od manželů Oehlerových v Beskydech,“ ukazuje na výstavním panelu kurátorka galerie Klára Pučerová. „Za zlatou etapu ale považuju období tvorby SIALU v 60. a 70. letech.“ Členové architektonického studia SIAL byli vášnivými lyžaři a navrhli řadu horských a sportovních staveb, z nichž nejznámější je vysílač a hotel na Ještědu. „Jde o jedinečnou stavbu, architekti na ní spolupracovali s vědeckými odborníky na zcela nových technologických řešeních. Výjimečné jsou i interiéry, na kterých se podíleli nejlepší architekti a výtvarníci v čele s Otakarem Binarem nebo Stanislavem Libenským a Jaroslavou Brychtovou,“ vysvětluje Pučerová.  

Kaplnka vzkriesenia v Kvetnici

Ještědský vysílač je oblíbený nejen mezi odborníky, ale i mezi širokou veřejností. To samé se nedá říct o Labské boudě nebo hotelovém komplexu na Štrbském plese ze 70. let od architekta Zdeňka Řiháka. Betonové kolosy někdy působí v krajině jako pěst na oko a vzhledem k době svého vzniku mohou být i ekologicky problematické. Podle většiny odborníků se ale jedná o jedinečné budovy, které mají svou estetickou a historickou kvalitu. „Typickým rysem brutalistních staveb obecně je právě to, že nehledí na okolí, jsou bezkontextuální. Zdeněk Řihák ale jezdil do hor rád a určitě tyto stavby nenavrhoval jako nějaká monstra, která by měla v horách vyčnívat. Naopak se snažil ctít krajinu a specifickým způsobem zakomponovávat stavby do okolního prostředí,“ domnívá se Pučerová.

Kurátor výstavy a ředitel galerie Dan Merta je v hodnocení brutalistních staveb trochu střídmější. „Je to složitá otázka, období 60. až 80. let bylo obdobím experimentu, výrazných ikonických staveb a razantních vstupů do krajiny. Rozhodně jsem proti tomu, aby se třeba Labská bouda bourala. Jde o svědectví doby, ukazuje nám historii architektonického vývoje. Pojďme ale dnes stavět jinak, šetrněji.“

Chata pod Rysmi

Budoucnost je ekologické UFO

Šetrná a k přírodě ohleduplná architektura je trendem, který můžeme pozorovat i na horách. Důraz na ekologii, udržitelnost a co nejužší propojení s krajinou spojuje většinu dnešních kvalitních architektonických realizací. Neznamená to ale, že všechny současné povedené objekty jsou nenápadné, minimalistické stavby z přírodních materiálů, odkazující na tradiční architekturu. I dnes vznikají stavby futuristického vzhledu, kde se vedle dřeva využívají třeba kovové a plechové konstrukce nebo sklo. Na rozdíl od budov vzniklých v 70. letech dnes tvůrci využívají nejmodernější technologie k co možná nejekologičtějším a energeticky nejúspornějším řešením. Příkladem může být vítězný návrh na novou Kežmarskou chatu v Tatrách, která působí v horské krajině trochu jako mimozemská loď. Její specifický tvar i vnitřní konstrukce ovšem vycházejí ze zdejších drsných klimatických podmínek a snaží se jim co nejvíce přizpůsobit.

Návštěva některých horských středisek může být pro jedince hledajícího v horách klid a mír lehce traumatizujícím zážitkem. Mnohé jsou nesourodým pelmelem starších staveb, hotelů, apartmánů i soukromých novostaveb a tržnicových obchodů. Většina obcí totiž nemá urbanistické plány, které by regulovaly a smysluplně rozvíjely novou výstavbu, zároveň jsou pod velkým ekonomickým a developerským tlakem. Jedním z největších problémů horských sídel je výstavba velkých apartmánových domů, které často nerespektují okolní zástavbu, jsou architektonicky nekvalitní a nevzhledné.

Možná ale přicházejí lepší časy. „Objevují se už i developeři, kteří se snaží stavět dobře a odpovědně. Několik kvalitních apartmánových domů se teď postavilo v Železné Rudě nebo v Peci pod Sněžkou. V Malé Úpě se zase nedávno pěkně rekonstruovaly i nějaké starší objekty,“ vyjmenovává Merta pozitivní příklady. „Je to vždy na dialogu mezi radnicí, investory, architekty a případně ochranáři. Když obec spolupracuje s dobrým architektem jako třeba v beskydských Trojanovicích, může vznikat spousta pěkných věcí, které respektují historickou zástavbu a zároveň obec rozvíjejí ekonomicky.“

Milovníci hor by si možná přáli, aby se na horách pokud možno nestavělo už vůbec, to se ale určitě nestane. Horské obce jsou na turismu často ekonomicky závislé. Příklady dobré architektury a urbanismu z výstavy v GJF ale dokazují, že přání turistů, ekologů, místních obyvatel i investorů lze skloubit s dobrou architekturou. „Věříme, že když ty kvalitní projekty zpropagujeme, můžeme tak ovlivnit budoucnost a další investory,“ uzavírá Dan Merta.

Jaká je nejlepší současná horská stavba? Poslechněte si rozhovor s kurátory výstavy Ó hory, ó hory, ó hory Klárou Pučerovou a Danem Mertou.     

Spustit audio