Lady Mechanika: Silná komiksová hrdinka, nebo jen fetiš?

Joe Benitez si dle svých slov chtěl zachovat nad dílem o ženě-stroji tvůrčí svobodu, proto námět nevzal do svého mateřského DC Comics, ale rozhodl se vydat jej sám. Estetiku si zkušený kreslíř půjčil od steampunkových cosplayerů, a tentokrát přidal i vlastní scénář. Zrodila se hrdinka, která má kromě obvyklých modelkovských křivek elektronkové rudě zářící oči démona a mechanické končetiny. Kombinace sci-fi prvků a viktoriánské éry přivádí čtenáře do Anglie zcela ovládnuté technikou, v níž věhlasná soukromá detektivka Lady Mechanika bojuje se zloduchy a zároveň pátrá po své minulosti. Kráska v korzetu a legínách trpí totiž amnézií, a tak každá podobná bytost, co není ani člověkem, ani strojem, pro ni může být vodítkem k vlastnímu tajemství.

Na oltář kráse

Původně šestidílnou minisérii s prequelem nazvaným „Démon ze Satanovy uličky“ začal Benitez s pomocí koloristy Petera Steigerwalda a specialisty na lettering Joshe Reeda vytvářet v roce 2010. Od počátku se netajil inspirací skutečnými ženami pro podobu své hlavní hrdinky. Nejprve to byla herečka Kate Beckinsale z upírské ságy Underworld, rychle ji ale začal uzpůsobovat módní ikoně steampunku, přezdívané Kato. Dnes to vypadá, alespoň soudě podle interviewů s autorem, že ji vždy připodobňuje cosplayerce, která je mu zrovna blízká.

V úvodní minisérii je ale podoba hlavní hrdinky víceméně konzistentní, a to je dobře, protože o ni jde v komiksu především. Vedlejší je scénář i akce. Ostatní postavy, ať už „Watson“ Lady Mechaniky – alkoholik-vynálezce Lewis –, romský bojovník Gitano, nebo padouch Blackpool, jsou spíše naznačené. Schéma, které jejich základní charakteristiky rýsují, není zrovna originální. Romský bojovník je temperamentní a udělal by vše pro svou rodinu, zloduch baží po moci a nezastaví se před ničím, samotná Lady Mechanika je věcná a odvážná. Přestože je soukromé očko, intelekt nijak na odiv nevystavuje a hrne se vždy přímo do akce.

Spíše než s ženským prototypem Sherlocka Holmese se setkáváme s okouzlující žoldačkou. Tu či onde správně rozepnutému knoflíčku, uvolněnému pramenu vlasů či hře světla na hrdinčiných rtech je věnována větší pozornost než čemukoliv jinému. Množství celostránkových portrétů je nezvyklé a chvílemi působí jako lookbook reálné modelky. Lady Mechanika z profilu, polovičního profilu, celá postava, v šatech, s odhalenými rameny, ve škrabošce… Jako by ženám napovídala, jak dotáhnout svou stylizaci na příští cosplayerský festival, a mužům sloužila hlavně k potěše oka.

z knihy Lady Mechanika|foto: Benitez Productions

Zůstala zavřená v kleci

Steampunk už přitom mnohokrát dokázal, že umí reflektovat důležitá témata. Nejslavnější steampunkové animé (a jeden z nejdražších japonských animovaných filmů vůbec) Steamboy řeší dilema vědeckého pokroku versus humanity: jakou oběť je ještě možné položit na oltář poznání a co už je za hranici lidskosti? Jak člověka i svět proměňuje úzce jednostranné zaměření? Steampunk je sice fascinován všemi hejblátky, ozubenými kolečky a zvětšovacími čočkami, zároveň ale až schizofrenně varuje před posedlostí lidskou vynalézavostí.

Lady Mechanika by tedy se svými mechanickými končetinami měla jít podobnou cestou. Namísto toho uvízla ve slepé uličce svého dokonalého vzhledu. Zápletka je vytlačena někam na okraj zájmu a pomáhá si dramaturgickými berličkami. Čtenář se tak nesetkává se silnou hrdinkou, jak je mu slibováno, ale jen s líbivým vizuálem. Na fanouškovských festivalech se možná napodobuje jako žádný jiný, ale z klece fetiše se k širšímu publiku nedostává.

Lady Mechanika: Joe Benitez, přeložil Richard Klíčník, 168 stran, Argo (2017).