Laibach v novém, tentokrát popovém převleku

Nové album přichází osm let po desce Volk plné vlastních verzí známých světových hymen. To ale neznamená, že by Slovinci v mezidobí zaháleli. Připravili velmi svéráznou desku úprav Bachových fug, podívali se zběžně na tvorbu Richarda Wagnera, oslavili mohutně a na mnoho způsobů třicet let fungování a také přispěli svým soundtrackem k celkově černému vyznění komedie Iron Sky.

Pro mnoho skalních fanoušků je sound novinky Spectre opravdu těžký oříšek k rozlousknutí. Laibach se posunují asi nejblíže popovému mainstreamu, a navíc se zcela otevřeně na některých místech vyjadřují k současným problémům světa. Tajemní mystifikátoři, šokující konceptualisté a nositelé složitých myšlenkových tezí, často nesprávně interpretovaných, se náhle zdají nazí. Ve skutečnosti to s onou „lidovostí“ není vůbec žhavé. Navíc výrazným vodítkem budoucích spádů bylo už zmíněné album Volk, kde ale nové, výrazně popové hudební impulzy byly skryty a přizpůsobeny základní ideové linii. Spectre jako kolekce čistě autorského materiálu tak přichází s výrazným, nejen vokálním vkladem Miny Špiler, ale i letmými vlivy dubstepu, rockabilly nebo po svém přetransformovanými impulzy, které můžeme najít v hudbě M.I.A. nebo Major Lazer.

Jak už jsem ale poznamenal na začátku, Laibach se při své honbě za novou identitou nevzdali svých osobitých prvků. A tak když se elektro kvapík Eat Liver!, zpívaný Minou Špiler, žene do svého finále, přebírají náhle otěže skladby orchestrální vpády, údery kotlů a skladba končí velebnou neoklasickou kodou, jak vystřiženou z legendárního alba Opus Dei z roku 1987. Škoda že takových průmětů, navíc okysličených silnými melodickými nápady, není ke konci desky více. První dvě třetiny desky totiž téměř nemají chybu.

Když před dvěma roky rozehrál Lukáš Benda na Musicserver.cz kampaň, kdy fanoušky a potažmo samotné Laibach označil za fašisty, dalo se to vzhledem k propagaci tehdejšího filmu Iron Sky s přivřením obou očí a pocitem, že autor neví o myšlenkovém pozadí kapely vůbec nic, pochopit. Pokud by ale podobné hlasy zazněly dnes, neměly by se, i přes podobně laděnou image, o co opřít. Slovinci se na Spectre totiž stylizují do pozice humanistů, kteří oslavují odvahu nových „Prométheů digitální éry“ (Bradleyho Manninga, Edwarda Snowdena nebo Juliana Assange), v Eat Liver! vyzývají k „sociální revoluci“ a „spravedlivému rozdělení majetku“ a album uzavírá „elegantní utopický song“ (dle mínění samotných Laibach), který referuje o potřebách lepšího a spravedlivějšího světa. Kapela ho nazvala …... Korán. Ironické šťouchnutí musí od kapely přijít, to by nebyli Laibach, přesto míří z takové strany a doprovozené tak silnou hudební výpovědí, že znovu překvapuje a nutí své posluchače k přemýšlení a diskusím. A to je funkce, které by se dobrý pop neměl nikdy vzdávat.

Laibach: Spectre|foto: Mute Records

Hodnocení: 85 %
Laibach – Spectre (Mute Rec., 2014) 56:46