Láska, svoboda a uchozené nohy. Lana Del Rey na nové desce odhodila strojenost a bere nás k táboráku

24. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lana Del Rey ve videu k písni Chemtrails over the Country Club

Po úspěchu její předchozí desky Norman Fucking Rockwell, za kterou si Lana Del Rey vysloužila nominaci na Grammy a vůbec poprvé také chválu ze všech stran, přichází tato americká zpěvačka s albem Chemtrails over the Country Club. Jak se jí daří na skvělé album navázat? Důstojně. Deskou, která sice neobsahuje rádiový hit, ale sbalí vám batoh a vezme vás k táboráku, abyste s ní mohli snít o svobodě.

Lana Del Rey má za sebou komplikovaný rok. Po pěti deskách, které talentované Američance získaly miliony fanoušků, ale také vlažné přijetí kritiky, se jí poprvé podařilo vydat album, které nadchlo všechny. Všeobecné nadšení z předloňské desky Norman Fucking Rockwell ale vystřídalo pobouření.

Pětatřicetiletá hudebnice totiž sice umí vytvořit melodii i napsat text, které vám budou vibrovat hlavou týdny, jedno ale neumí: sociální sítě. Na těch se Lana Del Rey v posledních měsících spálila hned několikrát, když bezdůvodně obhajovala svoji inkluzivitu tím, že „její bývalí kluci byli rappeři“, nebo když v rozhovoru pro BBC Radio 1 prohlásila, že Donald Trump nechtěl svými slovy a svoláním obrovské demonstrace způsobit útok na Kapitol.

Fantastická nahrávka Norman Fucking Rockwell tak zapadla ve zbytečných vyjádřeních, která místo uklidnění situace zvedla všechna zbývající obočí. „Fuck you,“ zakončila jedno z naštvaných videí na Instagramu a definitivně tak potvrdila, že někdy je lepší, když umělcům sociální sítě spravují jejich manažeři.

Co dál? Lana Del Rey, kdysi písničkářka z newyorských klubů toužící po velké kariéře, asi v poslední době často vzpomínala na dobu, kdy jí sláva a (nesmyslná, ale často i zasloužená) kritika nedělaly vrásky. Tak touto vzpomínkou hned otevřela další album.

Jen tak jsem se postavila k mikrofonu

A lepší úvodní track snad Lana Del Rey nikdy nevydala. Album otevírá písní White Dress, pětiminutovou intenzivní baladou, ve které nás bere do časů, kdy ještě jako devatenáctiletá Lizzy Grant toužila po hvězdné kariéře. „Byla jsem servírka, oblečená v těsných bílých šatech, nikdo mě neznal, jen tak jsem si poslouchala Kings of Leon,“ zpívá do piana a jemných kytar producenta Jacka Antonoffa.

Temné a krásné melodie tvoří Del Rey už deset let, právě její zpěv ale píseň odlišuje od čehokoliv, co kdy nahrála. Autorka hitů Born to Die nebo Young and Beautiful, do poslední vteřiny zabalených do dokonalé rádiové produkce, svoji vzpomínku zpívá tak naléhavě, až ji skoro šeptá. Nesnaží se tu znít dobře, netouží být jen jednou z položek v playlistu velkých stanic. Chvíli drásá, chvíli kolíbá.

Odzbrojující autenticita úvodní skladby má jednoduché vysvětlení – vznikla náhodou. „Jack Antonoff si jen tak hrál na piano, postavila jsem se k mikrofonu a spatra, bez přípravy zazpívala celou píseň, popisuje Del Rey pro britský magazín Music Week. S Antonoffem pak do písně doplnili jen několik stop vokálů a bylo hotovo. „Nejdřív jsem ani nevěděla, o čem zpívám, co chci říct. Je z toho track, který mě vrací do dob, kdy jsem se mohla projevovat, aniž bych musela přemýšlet o následcích,“ dodává.

Možná si říkáte, proč jsme u White Dress zůstali tak dlouho. Lepší skladbu totiž na albu už neuslyšíme. To ale neznamená, že nestojí za pozornost celé. Lana totiž své „Fuck you“ vztáhla i na popové žebříčky a místo hitů rozdává na nové desce špekáčky a ešusy.

Uvěřitelná Americana Lany Del Rey

Až na několik vteřin skladby Tulsa Jesus Freak, kdy hlas hlas Lany Del Rey obalí auto-tune, nás hudebnice bere na folkovou túru do času a prostoru, kde jediná starost je svoboda a nebe plné hvězd. U táboráku s námi chvíli sedí Velvet Underground, Fleetwood Mac nebo Judee Sill. Zpívá se o nocích strávených v barech, toulání po světě a divoké lásce. Vzniklo tak nečekaně tiché a intimní album, které místo okázalých gest plyne jako klidná řeka.

A Del Rey se konečně daří to, co na předchozích deskách ne: spíš než aby své oblíbené sedmdesátkové hudebníky a hudebnice napodobovala, někdy až parodovala, kouká do plamenů s nimi. Kombinace country, folku, zručnosti Jacka Antonoffa a Lany Del Rey, která už nemá co ztratit, se vyplatila. Zpěvačka už nezní jako parodie ikon, které tak miluje.

Americana Lany Del Rey je občas předvídatelná, repetitivní písně se někdy slévají do sebe. Hodnotný a fascinující ale zůstává příběh neznámé hudebnice, která se stala popovou senzací, aby pak obula trekové boty a s kytarou v ruce poslala do háje všechny své fanoušky.

„Pokud mě máte rádi, tak mě prostě máte rádi. Protože mám divoké srdce, zpívá ve Wild at Heart. A vypadá to, že v country posedlé Americe jí to vyjde. Album Chemtrails over the Country Club po prvním týdnu ve Spojených státech bojuje o první místo v prodejích s novinkou Justina Biebera a pozitivní recenze se hrnou ze všech stran.

Závěr komplikovaného roku Lany Del Rey, která před ním utíká do světa, kde neexistují smartphony a komentářové sekce, se tak dá shrnout jednoduše: na Instagramu je sice ztracená, táborákovou session s ní ale zmeškat nechcete.

Jak zní nová deska Lany Del Rey? Poslechněte si recenzi alba Chemtrails over the Country Club od Vítka Svobody.

autor: Vít Svoboda
Spustit audio