Legenda brazilského fotbalu Sócrates: Když nohy zesilují hlas

Jeho otec byl z velmi chudé rodiny, ale sám se naučil číst a zamiloval si antickou filozofii, a tak pojmenoval svého syna Sócrates. Ten se označoval za dítko brazilské diktatury, kterou nastolil vojenský puč v roce 1964. Svoji profesionální fotbalovou kariéru započal deset let po převratu v klubu Botafogo. Přerušil ji krátce jenom proto, aby mohl dokončit svá studia. Jeho působení je ale nejvíc spjato se saopaulským klubem Corinthians, do kterého přestoupil v roce 1978.

Přestože na přelomu 70. a 80. let ztrácel pomalu brazilský režim na síle, rigidní duch vojenské diktatury byl přítomný ve všech aspektech života. Dvojnásob to platilo o fotbale. Brazilský národní tým vyhrál v roce 1970 svůj třetí titul mistrů světa a okouzlil celý svět svým výbušným, technickým stylem. Brazilský autokratický režim si ale záhy uvědomil propagandistický potenciál fotbalu a přetvořil brazilskou fotbalovou kulturu k obrazu svému. Jiskrný fotbal z období vrcholu slávy Pelého vystřídala mechanická hra bez radosti.

Nejvýraznějším projevem úpadku brazilského fotbalu bylo takzvané concentração (volně přeloženo jako soustředění). Pod diktátem této praktiky byli hráči svými trenéry zamykáni do hotelů dva i více dní před zápasem. Trenéři určovali, co hráči jí a kdy mohou spát, návštěvy manželek či přítelkyň byly naprosto vyloučené.

V roce 1982 vyvrcholila Sócratova otrávenost s tímto přísným režimem. S několika spoluhráči založil hnutí Democracia Corinthiana a z voleb předsedy klubu Corinthians se stal zásadní ideologický boj. Proti „korintské demokracii“ stálo hnutí s výmluvným názvem Pořádek a pravda. Democracia Corinthiana ve volbách zvítězila a v Corinthians zavládly nové pořádky. Z klubu se stala utopická buňka – o každém detailu ze života klubu se rozhodovalo demokratickým hlasováním. To určovalo vše od herního stylu přes stravu až po návštěvy partnerek.

Sócratova fotbalová revoluce ale nekončila za pomezní čarou. Ve snaze podpořit demokratizaci Brazílie si hráči klubu nechali natisknout název hnutí na své dresy. Před prvními otevřenými brazilskými volbami od vojenského převratu vyměnili nápis Democracia Corinthiana za výzvu: „15. běžte volit!“ Před zápasy tým nastupoval na hřiště s transparenty „Vyhrát, nebo prohrát, ale vždy s demokracií.“

Když následně v prezidentských volbách v roce 1985 vojenský režim definitivně padl, oáza demokracie v klubu Corinthians na tom měla bezpochyby svůj podíl. Sócrates to musel považovat za větší úspěch než jakékoliv své herní vítězství. Sám totiž svůj vztah k fotbalu a politice shrnul takto: „Když lidé nemají sílu říct, co si myslí, já to řeknu za ně. Když jsem hrál fotbal, moje nohy zesilovaly můj hlas.“