Lenka Mynaříková v Diagnóze F: Čím déle jsme ve vztahu, tím hůř odhalujeme lež

19. říjen 2018
Ticho - deprese

Lež a klam se již dávno staly pevnou součástí naší každodenní existence a běžným způsobem vzájemné komunikace, přestože lidé vždy neradi přiznávali, že oni sami také lžou. Lež však může být vnímána také jako osobnostní devíza a předpoklad pro úspěch na trhu práce.

Podle psycholožky Lenky Mynaříkové lže s největší pravděpodobností každý, a to prakticky denně. Lži je možné rozdělit na tzv. bílé a černé. Za bílé, resp. sociální lži považujeme ta nepravdivá tvrzení, která druhému člověku neublíží a mohou dokonce podporovat naše mezilidské vztahy. Zpravidla se ani nepídíme po tom, jestli sdělované je, či není pravda. Patří sem společenské fráze o tom, že nám to sluší, že máme hezké šaty, že nás druzí rádi vidí, což může, ale nemusí být vždycky pravda. Mezi tzv. černé lži pak patří taková tvrzení, o nichž víme, že nejsou pravdivá, a říkáme je proto, abychom druhému uškodili a sobě pomohli.

Lenka Mynaříková

V průběhu našich životů se mění to, jak lež vnímáme, a mění se to také v rámci vývoje společnosti. „Lež je čím dál více sociálně akceptovaná. Mladší generace už tak nějak počítá s tím, že jim druzí zalžou, příliš jim to nevadí, a pokud oni umí dobře zalhat, tak se tím i rádi pochlubí,“ říká v rozhovoru Diagnózy F psycholožka Lenka Mynaříková, která o lži napsala už dvě knihy. Za změnu vnímání lží mohou podle Mynaříkové z velké části média, která lidem předkládají množství skrytých i zcela zjevných lží a lidé pak ztrácejí citlivost na rozeznání toho, co je a není pravda.

Naše tělo nemůže lhát, říká párový terapeut Honza Vojtko

Honza Vojtko

Jakkoli jsou slova pro komunikaci důležitá, stejně důležitý je neverbální kontext, v němž jsou slova vyslovována, ať už jde o tón hlasu, gesta, výraz ve tváři, či tělesný postoj. Můžeme se naučit v některých situacích ovládat řeč svého těla, dlouhodobě lhát ho ale nenaučíme.

Poznat lež není úplně snadné, neboť prakticky neexistují jednotné znaky, které by bylo možné pozorovat u všech lidí, kteří lžou. „Když víme, jak s námi někdo běžně mluví, a najednou mluví jinak, například více gestikuluje, dívá se stranou nebo naopak se nám dívá upřeně do očí, zatímco jindy to nedělává, tak bychom měli zpozornět,“ říká Mynaříková. Podle výzkumů je teoreticky možné poznat lež také podle toho, jak proudí krev v obličejových žilách, zejména pak ve špičce nosu. Tradiční sahání na nos, které si řada lidí pamatuje z dětství od maminek či babiček, tak může mít i vědecký podklad.

Je lež jen výsadou člověka, nebo ji můžeme najít i jinde v přírodě? Jaký je rozdíl mezi lhaním žen a mužů? A jak reagovat na zjevné lži malých dětí? Na tyto a další otázky odpovídala v Diagnóze F PhDr. Lenka Mynaříková, Ph.D. Poslechněte si celý rozhovor.

Literatura:

Mynaříková, L.: Psychologie lži
Mynaříková, L.: Lež ti kouká z očí
Vybíral Z.: Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci

Spustit audio

Související