Liberatura s Olgou Stehlíkovou: Až si to přečtou dcery, řeknou, že jsem blázen

„Právě proto, že se na scéně pohybuju tak dlouho, neměla jsem odvahu vyjít s vlastním kusem ven. Navíc jsem se věnovala spíš textům jiných lidí,“ vysvětlila nám na úvod Olga Stehlíková. „Taky jsem měla chvíli tvůrčí pauzu, měla jsem děti,“ dodává s humorem, jen jakoby mezi řečí.

Právě téma mateřství má ve sbírce důležitou roli. Rozhodně však nečekejte sentimentální blahořečení ratolestí. Týdny jsou psané citlivě, ale s nadsázkou a ironií, která je básnířce a redaktorce vlastní. Všimli jsme si také, že básní o mateřství se v české poezii moc neobjevuje. Proč vlastně? „Možná to může být ze strachu, že autorky sklouznou k nějaké sladkosti, k ňunínkování a ťutínkování,“ uvažuje Olga Stehlíková, „ale být matkou znamená, že ňunínkujete a ťutínkujete. Takže jak na to? Docela jsem se s tím taky potýkala. Snažila jsem se to v textech zpracovat různým způsobem. Jednou s otevřenou něhou, jednou s přiznáním, že mít dítě s sebou nese hodně komplikací v životě, jednou s tím, že láska může být zkalená strašlivou únavou, agresivitou a depresí. Mateřská láska má různé podoby a já jsem se žádné nechtěla vyhnout, protože by to nebylo pravdivé.“ A co si nakonec řeknou děti, když narazí na básnickou sbírku Týdny? „Vyřešila jsem to obezličkou. Píšu knížku pro své dcery, pro děti obecně. Řeknu: tuhle čtěte. A Týdny zamknu do kredence. Ba ne. Jednou si to přečtou a řeknou, máma je blázen.“

Čtěte také

Olga Stehlíková nás baví také svou tendencí plnit básně příběhy: „Vyprávění jako takové není čistě prozatérská záležitost. Právě to mě baví, průniky mezi prózou a poezií. Poezie umožňuje příběh nějak jinak pomasírovat a potěžkat, má k tomu jiné nástroje a to mě mnohem víc láká než próza.“

Jak se Olze pracovalo na pozici básnířky, nikoli redaktorky? Co se chystá psát dál a bojí se msty od autorů, které nepochválila v recenzích? I na to jsme se básnířky ptali, její odpovědi si můžete poslechnout v záznamu poslední Liberatury.