Libor Dvořák: Bělorusko a Venezuela – ani mohutné protesty nemusí vést k pádu diktátora

Na první pohled jsou si obě krize opravdu hodně podobné. Současný venezuelský prezident byl sice v květnu 2018 více než dvěma třetinami hlasů zvolen hlavou státu, ale počátkem loňského roku ho čerstvý předseda parlamentu Juan Guaidó označil za uzurpátora a sám se prohlásil za prozatímního venezuelského prezidenta.

Čtěte také

Analytik Českého rozhlasu: Sankce jsou spíš morální podporou pro běloruskou opozici

V této funkci ho uznaly desítky států světa. Na Guaidóovu podporu se také ve venezuelských městech rozhořely masivní pouliční protesty…, ale nakonec to k ničemu konkrétnímu nevedlo a televizní hrdina a celosvětový politický idol Juan Guaidó se z obrazovek tiše vytratil. Pokud tedy jeho loňská rebelie opravdu vyšuměla, mohlo by se stát, že Maduro zůstane venezuelským prezidentem do roku 2025.

Nejistý opoziční experiment

Čtěte také

Ondřej Soukup: Lukašenkova Asanace

Podobné si příběhy obou autoritářských prezidentů jsou ještě v jedné velmi podstatné věci: oba se opírají o masivní podporu silných represivních aparátů a kohorty politických souvěrců, považujících za bezpečnější a pro sebe užitečnější držet basu s dosavadní státní mocí, ať už je jakákoli, než se s ní rozkmotřit a pustit se do riskantních experimentů s opozicí. Především Nicolás Maduro tak musí v Alexandru Lukašenkovi vyvolávat velké naděje, že odpor odhodlané, ale až příliš mírumilovné ulice se vlastně dá docela snadno přestát.

Hned po 9. srpnu se hlavně u nás ozvaly také hlasy, že situace v Bělorusku připomíná podzimní československé dny po 17. listopadu, kdy se moc doslova během pár dnů a týdnů zcela přestěhovala do rukou disentu, který podle vlastního přiznání s ničím takovým ani nepočítal. Jenže zmatený houfek našich tehdejších vrcholných komunistů se vlády vzdal víceméně sám – a s něčím takovým se u všehoschopného Lukašenka rozhodně počítat nedá.

Cesta síly

Mnohem přesnější proto bude srovnávat běloruské události posledních týdnů s ukrajinskou oranžovou revolucí z roku 2004, kdy se za prezidenta po druhém kole voleb přes údajné Janukovyčovo vítězství prohlásil Viktor Juščenko, který tak dosáhl opakování tohoto kola a zvítězil už nade vši pochybnost. Mnozí Bělorusové totéž očekávali od Svjatlany Cichanouské, jenže to se nestalo. Možná i proto, že Cichanouská na rozdíl od Juščenka neměla v ruce žádná validní statistická čísla.

Libor Dvořák, publicista a komentátor|foto:Anna Duchková,Český rozhlas

Na Ukrajině proto ke skutečné změně došlo až o deset let později, na Majdanu, který ovšem znamenal desítky mrtvých. Bělorusové by rádi Lukašenka donutili k odchodu klidnou cestou, jenže právě ukrajinský příklad ukazuje, že autokrat rozumí jedině jazyku síly. A po tom běloruští odbojníci patrně budou nuceni sáhnout také.

Autor je komentátor Českého rozhlasu