Lidé říkají, že jim naše hudba ulevuje. Získávají větší nadhled nad tíživostí světa, říkají Ungerovi

Honza už dlouho hraje v kapele Zrní, se kterou složil několik hitů. Bára má kapelu Dva a zpívá v neexistujícím jazyce „nonexist“. Poslední deska Piri Piri je, jak říká: „vytancování se z apokalypsy“. Deska vznikala v horkých letních dnech a atmosféra vedra se do nahrávky otiskla. Samotný název Piri Piri je inspirovaná chilli omáčkou.

„Děje se toho hodně ostrýho, je to až takový tušení apokalypsy a z tý se dá za mě jedině vytancovat. Nechci se zahrabat v depresi, nejsem ten typ. Ve chvíli, kdy jsem v depresi, tak nemůžu ani tvořit,“ dodává Bára.

Honza a Bára Ungerovi s Prokopem Pithartem|foto:Prokop Pithart, Český rozhlas

V rozhovoru se také věnujeme tomu, jak si může člověk udržet zdravou hranici toho, jak se vypořádat s přívalem negativních zpráv ze světa ekologie. Oba zmiňují, že si vytváří menší světy, působí víc lokálně a snaží se ovlivnit to, na co stačí.

Environmentální odkazy v hudbě kapely Zrní jsou patrné, ať už explicitně nebo nedoslovně. „Vidim to podle toho, co na nás chodí za lidi vesměs, že evidentně tu myšlenku sdílíme, aniž bychom to museli nutně doslova říct. Ale máme i písničky, kde to doslova řečený je, třeba v albu Nebeský klid, ve skladbě Trest. To je písnička o globálním oteplování a o tom, že stejně když vidíme, že se to na nás řítí, tak stejně furt chcem těžit víc a víc.“

Jak vnímají jejich hudbu jejich dvě děti? Co potřebují k tomu, aby mohli tvořit? V čem je inspiruje příroda? Jak se dostává do jejich tvorby minimalismus? A na čem Honza a Bára zrovna pracují? Poslechněte si nové Podhoubí.