„Lidi do kina chodili, i když lítaly kulky, chtěli se cítit normálně,“ říká ředitel festivalu v Sarajevu

22. srpen 2018
Sarajevo Film Festival

Filmový festival v Sarajevu založila skupina místních v posledním roce obléhání města. Už předtím provozovali válečné kino, do kterého se utíkalo i přes granáty a kulky odstřelovačů. Festival je i po 24 letech pořád událostí, při které mohou místní zapomenout na každodenní problémy. „Lidé nepotřebují jen jíst a přežít. Kultura dává lidem důstojnost,“ říká jeden ze zakladatelů festivalu Mirsad Purivatra.

Jak vás napadlo založit filmový festival v obléhaném městě?

Když žijete v obléhaném městě, bez vody, elektřiny a jídla, a jste ponižováni na nejnižší úroveň, uvědomíte si, že člověk potřebuje více než jídlo, že potřebuje žít občas i jinak než jen na mód přežití. Kultura je rozhodně jednou z těch věcí, které pomáhají cítit se důstojně a jako lidská bytost. Začali jsme s pomocí několika zahraničních pracovníků dělat válečné kino už v roce 1993. Promítalo se tam každý den. Pak jsme pozvali hosty z Edinburghu, Locarna a Hollywoodu a ti přivezli filmy. Mít kino ve městě bez elektřiny bylo pro lidi velmi důležité. Stalo se místem setkávání, lidé sem přicházeli, i když při tom riskovali život, zůstali a trávili alespoň chvíli dohromady. Měli jsme generátor a videoprojektor, bylo to hodně improvizované. Poté jsme se rozhodli vytvořit filmový festival, oslavovat film, open air, léto. Během války jsme strávili mnoho času ve sklepech.

Obsah filmů zde na festivalu se hodně točí kolem lidských práv, humanity a solidarity. Máte pocit, že i vzhledem k historii festivalu byste se měli věnovat právě takovým tématům?

Určitě. Lidská práva a solidarita jsou jedněmi ze zpráv, které se snažíme posílat do světa. Máme tu proto i speciální projekty jako Den lidských práv nebo Přijímání minulosti, kde se hlavně věnujeme filmům a příběhům války v bývalé Jugoslávii. Je to důležité a myslím, že se nám to daří. Ukazujeme, jak bychom si přáli vidět svět, skrze oči umělců a filmových tvůrců.

Mirsad Purivatra

Žijeme v době, kdy má téměř každý člověk na světě poměrně snadný přístup k informacím, ať už skrze média, nebo sociální sítě. V čem je tedy přínosné sledovat tragické a závažné události týkající se válek, uprchlíků nebo utlačovaných menšin skrze filmy?

Je to rozhodně jiný kanál komunikace, jiný formát. Zprávy jsou rychlou formou komunikace, fakta. Skrze umělecký svět dostáváme trochu jiné perspektivy, různé příběhy, většinou postavené na životě jednoho člověka. Jde také o jinou formu řeči. Je to daleko efektivnější a mocnější než stovky zpráv. Každým dnem se probíráme množstvím zpráv a sledujeme, jak se svět ubírá špatným směrem. Umělci na to musejí reagovat, dát tomu svůj osobní pohled. Diváci mají tyto filmy v oblibě, protože život nemusí být jen komedie nebo akce, můžou se do závažných situací jiných lidí vcítit a přemýšlet o světě trochu jinak.

Otázka ale je, nakolik je publikum filmových festivalů reprezentativním vzorkem veřejnosti. Na festivalu v Sarajevu promítáte filmy o uprchlících nebo o růstu nacionalismu v Evropě, ale je to možná přesvědčování přesvědčených. Má to smysl?

Myslím si, že to smysl má. Zájem už jen těchto lidí o osud uprchlíků, minorit nebo jiných utlačovaných lidí je způsobem, jak vytvářet lepší společnost. Jsem rád, že sem lidé na filmy chodí a že my můžeme alespoň trochu přispět k osvětě. Promítáme filmy o nejrůznějších problémech, válkách a lidském utrpení, nejen u nás, ale i ve zbytku světa – třeba i o okupaci Československa. I od vás lidé utíkali. Proto je myslím důležité dělat o tom filmy, aby si lidé v dnešních evropských státech uvědomili, že být uprchlíkem není volba, ti lidé jsou nuceni opustit svou zemi. Je to otázka lidskosti, pomoci. Pro velkou část lidí v Evropě je ale jednodušší zavřít dveře.

Častým tématem vašich filmů je rozpad Jugoslávie. Je stále důležité o tom točit filmy?

Nezmizí to nikdy. Stejně jako je stále třeba točit filmy o holocaustu, o dalších válkách. Válka je nejhorší způsob lidské komunikace. Koncentrační tábory a etnické čistky na konci dvacátého století, navíc v Evropě, hodinu letadlem od Vídně, hodinu od Říma, to je něco tak hrozného a nepochopitelného, že to prostě nezmizí. Je tu tolik soukromých tragédií a tolik stále nepoznaných příběhů, o kterých se bude ještě dlouho točit a o kterých se budou psát knihy. Máme tu navíc mladou generaci, narozenou za války, které je třeba připomínat, že v době, kdy se zbytek Evropy radoval z pádu železné opony, tady byl někdo schopen páchat takové hrůzy.

Mirsad Purivatra s porotci soutěžní sekce Hraný film – Mikem Goodridgem, Juditou Franković Brdar a Asgharem Farhadim, 24. ročník Sarajevo Film Festivalu, 2018

Mladá generace by se ale možná měla spíše učit to, jak se s válkou vyrovnat a začít spolupracovat.

Jednoznačně. My se o to ale snažíme od začátku. Už v prvních ročnících jsme měli filmy od autorů chorvatské a srbské národnosti. Myslím, že jsme vždycky byli otevřeni všem, kteří s námi sdíleli hodnoty lidskosti a dobré vůle. Pokud se například lidé srbské národnosti bojí přijet do Sarajeva, které bylo ostřelováno srbskými vojáky, ale svůj strach překonají a přijedou, mají jednoznačně můj respekt. Je důležité, aby přicházeli a abychom mohli být přátelé. Máme řadu tvůrců z Chorvatska i Srbska a dalších zemí bývalé Jugoslávie. Jsem přesvědčen o tom, že se tu vždy cítí dobře. Vytvářet koprodukce a spolupráci s lidmi ze zemí tohoto regionu je naším velkým cílem.

Mluvila jsem s několika mladými lidmi v ulicích a v barech. Všichni se shodují na tom, že festival je obrovskou událostí, kdy město žije a lidé tu vypadají spokojeně. V Bosně a Hercegovině je mezi mladými lidmi asi 40% nezaměstnanost, národnostní tlaky nemizí ani 24 let po válce, řada lidí žije v chudobě a politická situace v zemi je neuvěřitelně složitá. Máte pocit, že se festival od svého původního záměru – poskytnout odreagování a pocit důstojnosti pro strádající – vlastně moc neposunul?

Já rozhodně rád vidím, když lidé alespoň na těch 8 dní trochu upustí páru a nevěnují se tolik každodenním problémům. Vidíme stovky mladých lidí, kteří přicházejí a pomáhají nám dobrovolně festival pořádat. Akreditace Dobrovolník pro ně znamená mnoho a já mám z jejich práce radost. Sarajevo nikdy nebylo na seznamu měst, která měla potenciál založit největší filmový v jihovýchodní Evropě. Nicméně se nám podařilo vytvořit festival lepší než třeba v Záhřebu, v Bělehradě, v Soluni nebo v Istanbulu. Může to být určitý vzkaz mladé generaci – když jsme zvládli v obleženém městě založit filmový festival, který vzrostl do takové úrovně, dokážou i oni změnit to, co se jim kolem sebe nelíbí.

Poslechněte si rozhovor s Mirsadem Purivatrou i o tom, jak by se podle něj měla Evropa postavit k uprchlíkům, a o tom, co přijde s příštím ročníkem festivalu.