Lidské tělo v tvorbě slavných umělkyň na výstavě v Rudolfinu

Ačkoli název výstavy Flaesh, vycházející ze spojení anglického označení pro maso a záblesk, vzbuzuje, a myslím, že zcela úmyslně, lehce skandální očekávání, vystavená díla jsou v převážné většině především intimní a niterná. Nahota zde neplní roli čehosi provokujícího, ale mnohem víc působí jako prostředek pro zkoumání zranitelnosti člověka. V Rudolfinu jako by ale byl tento intimní citlivý přístup k lidskému tělu poněkud přehlušen okázalostí věhlasu zastoupených umělkyň. Na subtilnější interpretaci jejich prací a vytvoření nových obohacujících souvislostí, zdá se, už nějak nezbyla energie.

BERLINDE DE BRUYCKERE J. L., 2006, Berlinde De Bruyckere Courtesy Hauser & Wirth Foto Mirjam Devriendt |foto: Galerie Rudolfinum

Rozdělení galerie do pěti v podstatě samostatných expozic nepovažuji za nejlepší řešení. Výsledkem je edukativně působící prezentace jednotlivých autorek, která podporuje spíš schematické čtení a ve výkladu jejich díla zjednodušujícím způsobem akcentuje jediný aspekt. Velký podíl na výsledném vyznění má nejednotné pojetí videí, ve kterých autorky mluví o své práci. Samy o sobě jsou tyto krátké filmy rozhodně zajímavé, díky absenci společné koncepce ale podporují celkový dojem nahodilosti. Procházet se výstavou Flaesh je jako vidět pět krátkých medailonků fascinujících osobností, ve kterých se toho nestihne příliš mnoho říct.

Expozice jako celek příliš přínosný rámec pro vnímání prací zastoupených umělkyň nevytváří. Navzdory všem výtkám ale přináší vítanou možnost vidět naživo vynikající díla zásadních osobností uměleckého světa. Marlene Dumas uvozuje celou výstavu sérií akvarelových aktů, ve kterých se propojuje lehkost i jednoduchost s uhrančivostí a překvapivou precizností detailu.

TRACEY EMIN Uložila se hluboko pod mořem, 2012, Courtesy Tracey Emin Foto White Cube (Ben Westoby) |foto: Galerie Rudolfinum

Tracey Emin vystavuje objekt Mrtvé moře, kterým odkazuje ke svému nejslavnějšímu projektu My Bed, jeden ze svých neonových nápisů i rozměrné tapiserie s výšivkami evokujícími kresebné skici. Vidět v reálu propracované sochy Berlinde de Bruyckere s jejich existenciální tíživostí nebo společné obrazy Louise Bourgeois a Tracey Emin je také velký zážitek. Už kvůli tomu tedy stojí za to do Rudolfina zajít. A úplně na konci výstavy najdete nashromážděné velké množství monografií zastoupených umělkyň. Při jejich prohlížení si pak můžete ten poněkud fragmentární obraz, který o nich expozice vytváří, trochu rozšířit.

Výstava potrvá v Rudolfinu do 3. ledna příštího roku.