Lucie Koldová o pozitivní tvrdohlavosti a o trendech v designu světel a interiérů

8. listopad 2018
Rozhovor VR a MM

„Neosobní projekty dělat neumím. Jsem detailistka a perfekcionistka a to se promítá do každé mé práce,“ říká Lucie Koldová. S jednou z nejúspěšnějších českých designérek mladé generace jsme mluvili o trendech v designu a o proměnách interiérů kanceláří a bytů. Ptali jsme se také, jak bydlí ona sama a proč je v jejím ideálním obytném konceptu meditační místnost.

O designu se poprvé dozvěděla v osmnácti letech. Jako úspěšná sportovkyně z malého města mezi bohémské studenty designu v Praze ze začátku úplně nezapadala. Brzy ale začala mít skvělé výsledky a po vysoké zamířila do prestižního ateliéru v Paříži. Po pár letech si založila vlastní studio a vrátila se do Česka jako kreativní ředitelka jedné z předních lokálních sklářských značek s dlouholetou tradicí a zahraničními ambicemi.

Lucie Koldová

Lucie Koldová před několika lety vstoupila do širšího povědomí díky svítidlům. A právě různé úrovně a způsoby osvícení interiéru letos rozehrála na prestižním veletrhu v Kolíně nad Rýnem. V jejím projektu obytného prostoru budoucnosti se z ústřední společenské místnosti vchází do intimních pokojů určených k odpočinku, očistě nebo práci.

Jak tenhle úhledný perfekcionistický interiér konvenuje s tím, jak Lucie sama skutečně bydlí? „Já takhle právě vůbec nežiju. Mám doma vždy pár prototypů, které zkouším. Testuju, co všechno umí a jak se s nimi dá sžít. Nejsem taková hračička, že bych si to stylovala tak jako v práci, je to mnohem punkovější. Mám ta světla různě po zemi, mezi nimi knížky a další věci. Mám ráda, když prostor kolem mě není dokončený. Chci být stále v procesu, mnohem víc mě to kreativně stimuluje. Nemohla bych fungovat v perfektně dotaženém interiéru, kam si definitivně přesně umístím jednu dokonalou lampičku na obytnou stěnu,“ říká Lucie Koldová.

Lucie Koldová patří k úspěšným českým designérkám mladé generace. Na začátku nultých let vystudovala Ateliér produktového designu na pražské UMPRUM, poté sbírala zkušenosti a mezinárodní kontakty v Paříži. Následně se rozhodla založit vlastní studio. Vrátila se do Česka a začala spolupracovat s místními výrobci. Od roku 2010 je art directorkou společnosti BROKIS, v jejím portfoliu jsou spolupráce s firmami jako Lasvit, LUGI nebo La Chance. Je trojnásobnou držitelkou ceny Czech Grand Design a řady dalších prestižních ocenění. Navrhuje nejčastěji svítidla, ale také nábytek a další produkty každodenní potřeby. Letos v lednu se jako první česká zástupkyně prezentovala na mezinárodním veletrhu interiérového designu IMM v Kolíně nad Rýnem. Zatím nejčerstvější ocenění si odnesla z letošního Designbloku, za kolekci ručně ohýbaných křesel Chips Chair pro značku TON.

Ve tvém konceptu pro Kolín nad Rýnem chybí kuchyně, ale zato je tam zvláštní místnost věnovaná módě a meditaci. Jak jsi k tomu došla?

Pojala jsem to jako osobní zpověď, jako bydlení budoucnosti to popisují spíš média. Je to v podstatě ideální byt pro mě. Chtěla jsem ukázat, že jsem žena se vším všudy, proto třeba ta šatna v ohnivé červené barvě, která symbolizuje vášeň. Je fakt, že v kuchyni moc času netrávím, úplně mě nechytila vášeň pro vaření. Můj hendikep je, že ráda vše dělám na sto procent, a když vidím, že na to nemám čas, raději zajdu s rodinou někam na jídlo. Radši s nimi strávím společný příjemný čas, než abych se tři hodiny o něco snažila v kuchyni. Je zajímavé, že v interiérových trendech se funkce kuchyně postupně přenáší od uzavřené místnosti určené jen k vaření spíš k místu setkávání, k lifestylové části. Ke společenskému centru domova, kterému dominuje sezení kolem stolu.

Brokis, Puro, Black Edition 2016

Proč ses rozhodla zařadit meditační místnost? Osobně neznám nikoho, kdo by měl v bytě duchovní místnost. Kdy a kde medituješ ty sama?

Už x let na sobě pracuju, abych se v kritických momentech byla schopná uklidnit a nacítit sama na sebe. Všude se dočteme, že všechny odpovědi máme v sobě. Ale jak to má člověk ze sebe dostat, když je pořád na roztrhání prací, rodinou a vším, co na nás působí? K tomu, abyste se mohli pořádně nadechnout, přitom nepotřebujete speciální spirituální místnost. Člověk může meditovat v podstatě kdekoliv, ať už sedí na koberci za pár korun, nebo je ve speciální místnosti na drahém sofa. Já sama jezdím na meditační pobyty, zklidňující výlety, kde má člověk čas sám na sebe. Někdy je to zenová meditace na pár dní, jindy mi stačí zajít se projít do lesa. Ačkoliv to trénuju spoustu let, jde mi to špatně, protože na mě stále působí spousta vizuálních a myšlenkových podnětů. Proto chodím do lesa bez mobilu a počítače, abych se vrátila sama k sobě.

Sklářská dílna Janštejn

A dokážeš skutečně vypnout? Patříš k lidem, kteří pracují kreativně a mají svoji práci hodně rádi, to se často člověk s myšlenkami na práci budí i usíná

Snažím se o to, ale netvrdím, že to bravurně zvládám. Můj zápal do práce nejde vypnout lusknutím prstu, ale někdy se to prostě přerušit musí, protože jinak by člověku praskla hlava. Dobře na mě funguje rodina, která je někdy silnější než kreativita. Ta touha tvořit je ale tak silná, že i přes mateřství se mi to nepřepnulo výhradně na chování a kojení. Práce mě hodně naplňuje a jsem mému okolí vděčná, že to toleruje. Nejsem taková ta matka, co se oddává pouze mateřství a libuje si v tom, že to je to nejlepší ze života ženy. O mateřství jsem nechtěla přijít, je to součást našeho života, náš kód. Jsem ale přesvědčená o tom, že život ženy je velmi pestrý a může být naplněný mnoha různými způsoby.

Jak Lucie Koldová přistupuje k designu a k práci, jak ji ovlivnil sport a jak pro ni funguje „pozitivní tvrdohlavost“? Jaké trendy podle ní určují budoucí podobu bytů i kanceláří? Co je v současných pracovních a soukromých interiérech přežité a co naopak nesmrtelné?

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.