Luděk Munzar: Oslava chlapství

Rozhlas, mikrofon, intimní studio - vy a téma létání. Zase jste se vrátil ke vzpomínkám a k otci. Co ve vás rezonovalo?

Ta nabídka z rozhlasu mne potěšila. Víte, už rok prožívám složité období a můj zdravotní stav mne limituje. Při této práci jsem ožil. Roz hlas mám moc rád, je to moje nej oblíbenější médium. (Pozn. red.: Radioservis vydal v podání Luďka Munzara například četbu Čapkova románu Krakatit či výběr z cyklů Setkání s Karlem Čapkem a Okouzlení slovem.) Opět ve mne rezonovaly vzpomínky na dětství, otce, strýce, všechny ty krásné chvíle, strávené na nebi i na zemi. Do žil se mi vlilo štěstí, vše se vrátilo, i živé sny - úplně jiné prožívání v této etapě stáří. Je to taková oslava chlapství...

To svědčí o tom, že to, co máme rádi, uzdravuje. A to je láska také k profesi a našim koníčkům...

Ano, četl jsem to s láskou a činilo mne to šťastným. Ta audiokniha, ke které jsem vybíral hudbu a na - četl text, se sice týká, řekl bych, mého dominantního koníčka - létání - ale posluchači nabízím příběh plný pocitů, radosti, strachu, emocí..., příběhy protkané životem. Jsem sám zvědav a jsem v napětí, jak tuto audioknihu posluchači přijmou.

Od kdy se létání, tomu riskantnímu sportu, amatérsky věnujete?

Létání se věnuji aktivně od svých třinácti let a přivedl mne k němu tatínek. Přihlásil mě do aeroklubu v Hradci Králové a od té doby jsem létání neopustil. Tatínkovi jsem splnil sen... Ještě jsem ani nechodil do školy a při letním koupání jsem koukal do výšky a řekl tatínkovi: „Budu pilotem!“ Tatínek se pak na mne zlobil, že jsem slib nedodržel, a místo na pilotní akademii jsem šel na herec kou školu. To už je ale jiná kapitola.

Tuto vášeň jste podědil po něm?

Ne, řekl bych, že po mém strýci z maminčiny strany. Měl auto dopravu. V jeho dílně, mezi auty, jsem jako kluk trávil svůj čas. Tam někde se rodila i vášeň k autům a k silnicím. Se strýčkem jsem jezdil po všech těch cestách a cestičkách kolem Kuksu. Tam patřím... i když Modřany, kde žiju, mám moc rád.

Na čem jste začal létat?

Začínal jsem na kluzácích - na takové stoličce, ještě co zůstaly po Hitlerjugend, hned po válce.

A to jste neměl strach za takový nevěrohodný stroj sednout?

Tenkrát ne, dnes bych se bál. Byla to jednoduchá konstrukce a jako kluk jsem chtěl dobrodružství. Také zvědavost sehrála svou roli.

Čím pro vás bylo létání? Jaký je to stav?

Je to o touze, o překonání strachu a zvědavosti zhlédnout tu naši krásnou krajinu z jiné perspektivy, zachytit jiný pohled a vnímat čas mezi oblaky. Je to stav samoty, svobody, odpoutání se od pozemských věcí a mohl bych pokračovat.

Kolik jste měl nalétáno?

Asi tak tři sta padesát hodin na větroni a dvě stě padesát na motorových letadlech.

Každý plachtař po splnění základního výcviku sní o získání sportovních ocenění. Měl jste metu, které jste chtěl v létání dosáhnout?

Ano, měl jsem touhu získat Stříbrné C - plachtařský odznak. Jako pilot na kluzáku se necháte vytáhnout do výšky čtyř set až pěti set metrů. První disciplínu, kterou poté musíte splnit, je vypnout ve výšce o jeden kilometr výše motor a v té druhé uletět padesát kilometrů. Ovšem nejtěžší disciplínou pro pilota je strávit pět hodin ve vzduchu.

Jak vnímáte čas tam nahoře mezi oblaky? A jaký čas je pro vzlétnutí ten ideální?

Čas letí zpočátku rychle, ale pak se to jakoby zastaví, protože teplé proudy nejsou už tak silné. Například, když je po bouřce, tak to vás větroň krásně nese. Ideální doba na létání je po studené frontě, to pak můžete trhat rekordy. Optimální čas je mezi desátou až jedenáctou hodinou. Když si uvědomíte, že je deset hodin dopoledne a vy se na zem vrátíte odpoledne po patnácté hodině, během té doby se může mnohé změnit. To je kouzlo nečekaného.

Nad jakou krajinou jste létal rád?

Létal jsem jen nad územím naší vlasti, ani to jinak nešlo. Často jsem se lehce dotkl území Polska. Rád vzpomínám na krajinu Babiččina údolí a Ratibořic i České Skalice. Úchvatný, ale zároveň nebezpečný byl let nad adršpašskými skalami.

Ve vzduchu jste mohl okusit svobodu, přesto vám během padesátých a šedesátých let mohli „hlídači moci“ létání přerušit.

Ano, několikrát jsem to zažil. Ve vzduchu jsme byli pod kontrolou a omezení bylo dost. Vojáci na nás byli tzv. napíchnutý. Dostali jsme hlášení a museli jsme dolů. Třeba když papaláši letěli do Karlových Varů - do lázní - a jiné situace. I když bylo hezké počasí, nahoru jsme nemohli. Pro nás to mělo jednu výhodu - neměli jsme rádia.

A hrozilo vám někdy nebezpečí? Zradila vás mechanika nebo klimatické podmínky?

Ne, naštěstí nikdy. Ale nebezpečí jsem cítil, když jsem nejednou vzlétl nad mraky a věděl jsem, že je zle. Připadáte si jako v prádelně, mlha, nic nevidíte. Rychlost se zvyšuje a kolem žaludku máte svíravý pocit.

Moudrý dalajláma řekl: Žijte hezký život a budete mít hezké vzpomínky. Jaký jste žil život?

Jsem rád, že nyní žiju z krásných vzpomínek. S moudrým dalajlámou souhlasím. A vzpomínám i na slova Aristotelova: „Když vás napadne něco krásného, jděte a zasaďte mladou jablůňku, ta po vás zůstane.“ Ta jablůňka... jak krásné české slovo. Po mně zůstane, metaforicky řečeno, tato audiokniha, jejíž začátek, přesně úpravy textu z původní knihy ...když jsem to slíbil..., nebyl šťastný - překvapil mě infarkt. Od paní doktorky jsem se dozvěděl, že mi do konce života zbývalo třicet minut, ale byl jsem vrácen zpátky do života, abych něco dokončil. Víte, to přece není jen tak... to přece někdo řídí. Někdo mně dal dar - prodloužil mi život.

Často slýchávám, raduj se z obyčejných věcí. Co jsou ale ty obyčejné věci pro vás, muže zralého věku? Letos vám je pětaosmdesát let.

Když vstanu, podívám se z okna kuchyně modřanského domu, kde bydlím už padesát let, přes Vltavu na chuchelský kostelíček. Ten je tady se mnou, ve všech časech i nyní, kdy prožívám zápas s nemocí. To je radost ze zdánlivě obyčejných věcí, jakými jsou prožitky z pohledu a přítomnosti nejbližších. Víte, i když doma nejsem sám, tak často jsem sám se sebou, s tou vnitřní sa mo tou, a říkám si, jak dlouho ještě... Život se odpočítává na vteřiny... a já je chci ještě všechny prožít.

Máte krásné vztahy s dcerami, v rodině si navzájem pomáháte.

Jsem rád, že se mnou doma počítají. Jsem tvrdohlavý a nechci být své rodině na obtíž. To není póza. To je moje podstata - povaha.

Pojďme od rodiny k přírodě, přirozenému prostředí, které ctíte a fascinuje vás, což dokládají televizní cykly Paměť stromů nebo Zpátky k pramenům. Jste vyfotografovaný u nádherných stromů - živých bytostí. Jaké poselství vám předávají? Proč tak málo zachraňujeme přírodu?

Fotografie k tomuto rozhovoru jsou pořízené v blízkosti nádherného zbraslavského mostu, pod kterým teče Vltava. Krásné místo, které mám moc rád. A ty stromy tam nejsou. Proč? Kde je úcta? Proč bylo zabito poselství? Nevím, kdo mi dá odpověď. Jsme sobci, kteří myslí jen na sebe, ale nedá se to generalizovat. Jsou tady instituce, které na záchranu přírody vypisují programy, nabádají velké mezinárodní společnosti k tomu, aby respektovaly programy udržitelného rozvoje. Musíme začít u sebe, na malé zahrádce, na louce, v lese... Podívejte se kolem sebe, jak je příroda znečištěna odpadem a jak je bolavá. Pojďme ji léčit!

Vy máte krásný vztah také ke slovu. Nemáte pocit, že lidé devalvují význam slov, slovo se nedodržuje, slovo nic neznamená? Slova zanikají a s kyberprostorem vznikají nová. Mají vám ještě co říct?

Lidé jsou v řeči pohodlní, lajdáčtí, líní, znevažují slovo a neváží si jeho významu. Slovo nám někdo dal a neměli bychom se k němu chovat, jako by to byla samozřejmost. Zanikají krásná slova, o tom je i pořad Okouzlení slovem.

Jako malá holka jsem se vás bála, protože vaše fyziognomie nahrávala spíše rolím drsných, tvrdých, nekompromisních mužů. Co je pod slupkou Luďka Munzara?

To mě mrzí. A pořád se mě ještě bojíte?

Už tolik ne...

Já jsem nikdy nebyl frajer, i když jsem tak možná působil. To není póza, jak se chovám, bohužel, mám to ve tváři, což vidím na fotografiích i ve filmech. Nebýt nabídky na postavu Jakuba skláře, tak jsem hrál samé gaunery a ta nálepka by mi zůstala.

Líbí se mi věta: Pokud má člověk výdrž na dlouhé tratě, nakonec to vyhraje. Co k tomu potřebuje?

K tomu musí mít vůli i štěstí...

Co je pro vás výhra?

To, když je člověk po celý svůj život zdravý. Co jiného? Vím, o čem mluvím. Jak můžete bojovat proti něčemu, když to prostě přijde a je to ve vašem těle? Ale ten boj ve formě nadhledu a specifického humoru vám tento stav usnadní. A já rád vyhrávám...