Lumisokea: Mika Vainio je pro nás jeden z top hudebníků

17. červen 2014

Akusticko-elektronický projekt Lumisokea, pojmenovaný podle jedné ze skladeb Miky Vainia, tvoří belgicko-italské duo Koenraad Ecker a Andrea Taeggi. Jejich experimentování s kovovým hlukem, nepravidelnou rytmikou a industriálními ruchy má blízko třeba k duu Emptyset nebo finským legendám Pan Sonic. Krátce před vydáním nového EPčka Eavesdropping On Pianists u labelu Eat Concrete zahráli po boku Ryoji Ikedy, Demdike Stare, Roberta Lippoka nebo Philipa Jecka na čtvrtém ročníku innsbruckého festivalu Heart Of Noise, kde taky došlo na rozhovor pro Radio Wave.

Andreo, ty jsi z Itálie a Koenraad je zase Belgičan – kde jste se poprvé potkali a jak vůbec vznikl projekt Lumisokea?
Andrea Taeggi: S Koenraadem jsme se potkali na amsterdamské konzervatoři někdy v roce 2006 nebo 2007. Oba jsme tam studovali, já hru na piano a on kytaru na jazzové katedře. A v jedné chvíli jsme spolu zkrátka začali jamovat na různé nástroje.
Koenraad Ecker: Poznali jsme se na konzervatoři celkem rychle, protože jsme oba byli součástí skupiny studentů, kteří se kromě jazzu zajímali o plno dalších věcí, a zjistili jsme, že si navzájem dobře sedneme. Jeden od druhého jsme se taky dozvěděli o spoustě skvělé hudby, kterou jsme předtím neznali, hlavně elektroniku, a začali jsme spolu tvořit. A projekt Lumisokea pak už byl jen otázkou času.

Pojmenovali jste se po skladbě Snowblind, ve finštině Lumisokea, z desky In The Land Of The Blind One-Eyed Is King. Předpokládám, že inspirace Mikou Vainiem nezůstala jen u použití názvu jedné z jeho skladeb.
Andrea: Mika Vainio je určitě jeden z top hudebníků, které jsem si za poslední roky pro sebe objevil. Ale samozřejmě kromě faktu, že oba máme rádi jeho tvorbu, se nám taky líbil zvuk toho slova a ten kontrast mezi světlem a temnotou, který v sobě jeho význam obsahuje a který dobře reflektuje naši audiovizuální show. Je to zkrátka skvěle padnoucí slůvko – být oslepen světlem, tedy opakem temnoty.

03145339.jpeg

První dvě nahrávky jste vydali u labelu Eat Concrete, dvě novější zase na značce Opal Tapes. Stephena Bishopa jste kontaktovali sami?
Andrea: Poslali jsme mu e-mail a doufali, že si ho mezi tou spoustou e-mailů, které musí dostávat, přečte a následně i poslechne naši tvorbu. Což opravdu udělal, líbilo se mu to a navrhl nám vydání desky u svého labelu. Což nám samozřejmě udělalo obrovskou radost.

Jak byste ve stručnosti popsali svůj dosavadní vývoj?
Andrea: Naše úplně první album bylo hodně založené na zvuku elektroakustických nástrojů typu varhan, různých zvonů nebo třeba upraveného piana. Byl to svým způsobem release někde na půl cesty mezi akustickou a elektronickou produkcí.
Koenraad: Souviselo to úzce s naším hudebním backgroundem. Když jsme se s Andreou poprvé potkali, pořád jsme ještě hráli jazz, ale zároveň jsme se rychle ponořili do světa improvizované hudby, která tradiční nástroje používá netradičními způsoby. Taky jsme začali víc poslouchat elektroniku a chodit do klubů, a protože jsme za sebou měli právě takovouhle hudební minulost, bylo celkem logické, že naše první společná deska měla základy v elektroakustických improvizacích. Ale během pár dalších let jsme se naučili, jak používat akustické zdroje tak, aby se s elektronickou složkou co nejlépe a nejhlouběji prolnuly a nešlo jen o vzájemně oddělené části.
Andrea: A taky se vyvíjel náš hudební vkus. Objevovali jsme spoustu nových hudebních stylů a to nás vedlo k hledání nových nástrojů, takže třeba set-up, který teď používáme, je hodně složený z různých analogových syntezátorů a dalších hardwarových mašinek. A to samozřejmě taky formuje výsledný zvuk naší produkce.

Zmínili jste zvuk. Jak tedy bude znít Lumisokea v nejbližší budoucnosti?
Koenraad: Naše nová deska, která vyjde na podzim u Digitalis Recordings, bude mít ve skutečnosti blíž právě k debutu Automatons z roku 2011. Pokusili jsme se na ní o daleko soudržnější zvuk, což se nám myslím podařilo. Chtěli jsme všechny jednotlivé prvky vzájemně silněji a hlouběji provázat a dostat na desku hodně silnou noční atmosféru.
Andrea: Přesně tak. Je skvělé, že jsme dokázali spojit svět akustických nástrojů a elektroniky v co nejpevnější celek. A k tomu nám určitě pomohlo i nahrávání všemožných zvuků ze starých analogových přístrojů v jednom z velkých holandských studií, kde jsme strávili asi týden. Je tam velká spousta různých obskurních a podle mého názoru strašně nedoceněných vintage nástrojů, které jsou oproti dnes tolik používaným unifikovaným softwarovým programům skutečně osobité.
Koenraad: Některé jsou opravdu zvláštní a fungují úplně jinak, než je člověk zvyklý. Dají se z nich vyloudit zvuky, které si ani nedokážeme představit.

Když už jste nakousli téma nástrojů, hardwaru a softwaru, prozraďte, jaké používáte vybavení na pódiu.
Andrea: V našem koncertním set-upu máme několik přístrojů značek Vermona a Electron, v zásadě to je bicí syntezátor, nějaké další analogové syntezátory, několik sekvencerů, reverbů a taky delaye a distorze.
Koenraad: Taky je ale důležité říct, že Andrea sice používá i laptop, ale zvuky, se kterými v něm pracuje, pocházejí třeba z následně hodně upravených nahrávek klasického piana nebo vintage syntezátoru Arp 25-100. A ten prostě nemůžeš jen tak vozit s sebou na turné, nehledě na to, že si ho ve skutečnosti z finančního hlediska nemůžeš ani dovolit pořídit. I díky celkově široké paletě použitých nástrojů je teď náš výsledný zvuk bohatý a pestrý.

A co pro vás živé hraní znamená?
Andrea: Je to velká část naší hudební minulosti a živé hraní považujeme za hodně důležité. Koncertování je pro nás přirozené, rozhodně nejsme typ studiového projektu, který má pak na pódiu problém spojit to, co má připravené předem, s nějakou další nadstavbou.
Koenraad: Set-up, který momentálně používáme při našem živém hraní, nám dal docela práci sestavit, ale s výsledkem jsme spokojení. Chtěli jsme mít kontrolu nad koherencí a energií setu a zároveň i možnost improvizace. Takhle máme předpřipravenou paletu zvuků a v samotném hraní pak velkou volnost ve vzájemném reagování jeden na druhého. Můžeme měnit věci za chodu, a protože se dlouho známe a víme, co od sebe čekat, nemáme strach riskovat.
Andrea: Myslím, že nám v tomhle smyslu zase hodně pomohl náš hudební background. Fakt, že dokážeme improvizovat, nám v živém hraní dává velkou svobodu a chápu to jako určité privilegium. Když chceme víc experimentovat, tak prostě experimentujeme, a naopak. A i samotné přecházení mezi kompoziční a rozvolněnou polohou je další složka, která rozšiřuje možnosti, jak oživit hraní a udělat ho víc spontánní, aniž by se z něj vytratila nějaká jednotící linie. Je to určitá harmonie mezi spontaneitou a koncentrací.

03145338.jpeg

Kde teď vlastně žijete?
Andrea: Oba bydlíme v Berlíně. Koenraad už dva roky a já se tam přestěhoval vloni, což nám taky hodně ulehčilo práci při skládání nových tracků, protože se teď můžeme navštěvovat prakticky kdykoliv. I díky tomu, že žijeme ve stejném městě, jsme byli za poslední rok tolik produktivní.
Koenraad: Jen jednou jsme zkusili takové to skládání na dálku a posílání rozpracovaných skladeb e-mailem, ale vůbec to nefungovalo. Teď už navíc nejsme ani pod dřívějším tlakem, kdy jsme se sešli jenom na pár dnů a zkoušeli na něčem dělat a pak v tom třeba za další měsíc na pár dnů zase pokračovali. Můžeme teď jít daleko víc do hloubky.

Přemýšleli jste někdy o kolaboraci s jinými hudebníky?
Koenraad: Vlastně ani ne. Možná i proto, že se nám pomalu, ale jistě daří dostávat do fáze, ve které chceme s projektem Lumisokea být. Skládáme společně už nějakých šest let, určitým způsobem se posunujeme dopředu a zjišťujeme, jak by naše produkce měla znít. A právě teď jsme ve stadiu prohlubování výsledného zvuku a dělání ho tak silným, jak to jen jde. Ale samozřejmě se případné kolaboraci nebráníme, kdyby se objevil někdo zajímavý. Vždycky je přínosné pracovat s jinými lidmi.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.