Maďarský sen o olympiádě je pryč. Triumf Orbánovy opozice je ale i její porážkou
Olympijské hry se v roce 2024 neuskuteční v Budapešti. Nerozhodli o tom ovšem občané v referendu, i přesto, že pro jeho vypsání sesbíralo hnutí Momentum více než 260 tisíc podpisů. Rozhodla maďarská vláda. Premiér Orbán raději odpískal svůj velký sportovní sen, než aby riskoval porážku v rovnocenných volebních podmínkách. Budapešť se zároveň zařadila po bok dalších západních měst, pro které je zátěž her neúnosná.
Mělo jít o „obrodu národa stiženého dlouhými lety pohrom“, jak napsal bývalý maďarskoamerický diplomat Adam Topolansky. Maďarský premiér a velký fotbalový nadšenec Viktor Orbán se zase nechal slyšet, že sport je natolik posvátný, že by měl převyšovat jakékoliv politické půtky. Jenže právě politická vůle celý projekt pohřbila. Premiér podle svých slov snahy raději zarazil, než aby riskoval ponížení před celým světem, kdyby se Maďaři vyslovili v chystaném referendu proti olympiádě.
Vítězství to ale není ani pro iniciátory plebiscitu, hnutí Momentum. Uskupení, založené zdola maďarskými mileniály, mohlo zasadit popularitě premiéra Orbána velký úder. Ani ta totiž není bezbřehá. Svědčí o tom i výsledky parlamentních voleb v roce 2014 – vládní Fidesz v nich znovu získal ústavní většinu, ale jen díky změnám v ústavě a volebním systému. Parlamentní opozice ve skutečnosti obdržela více hlasů než Orbánova strana.
Kromě olympiády v Budapešti mohlo být referendum také o sociální politice vládního Fideszu. Momentum zohlednilo obavy společnosti, která na tom zdaleka není tak dobře, aby si mohla dovolit pořádání opulentního sportovního svátku. V kampani dosadilo za každý olympijský kruh jeden z problémů, které současné Maďarsko trápí. Kromě stavu, ve kterém jsou maďarské školy, jejichž učitelé musejí nakupovat vlastní křídy a žáci nosí toaletní papír z domova, jde i o upadající zdravotnictví, dopravu, bydlení a celkový životní standard. Obzvláště sociálně nejslabším se stále snižuje, téměř třetina maďarských obyvatel je přímo ohrožená chudobou a sociálním vyloučením, což je dvakrát více než v Česku.
Krach z olympiády
Zátěž, kterou představuje pořádání olympijských her, je přitom enormní. Náklady na nejdražší hry v historii v Soči činily 50 miliard dolarů – zhruba stejné jsou veškeré výdaje maďarského rozpočtu za loňský rok. Hry v Budapešti sice měly být výrazně levnější, maďarská vláda počítala s náklady okolo 2,7 miliard dolarů, expert na financování olympijských her Victor Matheson ale tvrdí, že je taková představa směšná. Podle jeho neoficiálních zdrojů by Maďarsko ve skutečnosti vynaložilo na olympiádu minimálně 10 miliard dolarů.
Kvůli obřím nákladům už stáhla kandidaturu na olympiádu celá řada západních velkoměst. Ani povznášející olympijská myšlenka nepřehlušila skepsi veřejnosti, kterou občané Hamburku, Krakova či Osla vyjádřili i v referendech. Jejich obavy jsou pochopitelné – stačí se podívat na města, která olympiádu pořádala v posledních letech. „Pokud má pořadatelské město štěstí, jako Atény v roce 2004, národní ekonomická bublina splaskne až poté, co hry skončí. V Riu nebo v Londýně přišel krach ještě dřív,“ píše novinář a autor knihy Soccernomics Simon Kuper.
Náklady na olympiády stále vzrůstají. Na vině jsou větší bezpečnostní opatření a nutnost investovat do infrastruktury. Zatímco dříve stačila už existující sportoviště, dnešní hry se stále více globalizují a nabalují na sebe nové sporty. Olympiáda tak podněcuje výstavbu obřích stadionů, které později zůstávají nevyužity. Představy o výdělečných hrách jsou i proto čím dál více nereálné, města si nemohou slibovat ani podporu soukromých investorů. Ačkoliv Orbánova vláda počítala s tím, že by se firmy na olympijském rozpočtu podílely celou polovinou, drtivou většinu prostředků dnes všude po světě zaplatí daňoví poplatníci. Každé hry se navíc v posledních letech v porovnání s původními plány výrazně prodražily.
Ostatně s prodražováním výstavby sportovišť má maďarská veřejnost bohaté zkušenosti. Co hodlá vláda provést s penězi, které byly určeny na olympiádu, zatím neoznámila, určité vodítko ale existuje. Pouhé dva dny poté, co stáhla olympijskou kandidaturu, zvýšila náklady na výstavbu národního fotbalového stadionu z původních 70 miliard forintů už na 190 miliard.
Právě Stadion Ference Puskáse může sloužit jako předobraz toho, jak by vypadala olympijská horečka v Maďarsku. 190 miliard forintů, v přepočtu zhruba 618 milionů eur, je daleko více, než kolik bylo vynaloženo na výstavbu nových fotbalových stánků po Evropě. Velikostně srovnatelný Vélodrome v Marseille stál jen 150 milionů eur, stadion Arsenalu v Londýně i s nákupem pozemků, které maďarská vláda nemusí řešit, 461 milionů. Dokonce ani v Rumunsku, kterým v posledních týdnech zmítaly protesty proti rozsáhlé korupci, výstavba národního stadionu neznamenala takovou ekonomickou zátěž. Na stánek v Bukurešti padla zhruba třetina očekávaných nákladů v Budapešti.
Vrazi národních snů
Národní stadion je také jedním z důvodů, proč se budapešťský případ nedá tak úplně přirovnat k ostatním neúspěšným kandidaturám západních velkoměst. Zatímco jinde šlo primárně o iniciativu měst, v Maďarsku se jedná o státní plán, stejně jako v případě rozsáhlé výstavby fotbalových stadionů za veřejné peníze. Budování sportovišť pro profesionální kluby je předmětem zřejmě největšího nesouhlasu společnosti s Orbánovou politikou. Ačkoliv vláda na nové stadiony vynaložila miliardy forintů, návštěvnost ligových zápasů je stále tristní a tribuny často nejsou ani poloprázdné.
I vyhazování peněz na nepotřebné stadiony bylo součástí kritiky hnutí Momentum, které je dnes vládními politiky označováno za „vrahy národních snů“, jejichž „činy nebudou nikdy zapomenuty“, jak prohlásil Máté Kocsis, předseda budapešťské organizace Fideszu. Předáci vládní strany tak už rozdmýchávají kampaň před volbami do parlamentu, které se uskuteční příští rok a Momentum v nich nebude chybět. Nepovedená snaha o plebiscit je ale pro hnutí velkou ranou. V referendu mohlo Momentum na rozdíl od parlamentních voleb soupeřit s Fideszem alespoň formálně jako rovný s rovným, i když je síla vládního mediálního impéria a opozičního tisku nesrovnatelná.
Málokdo si uvědomuje potenciál referenda tak dobře jako sám Orbán, který v roce 2008 inicioval protivládní plebiscit za zrušení školného a zdravotnických poplatků. Jeho drtivá výhra potvrdila společenský odpor po bouřlivém roce 2006, kdy Fidesz prohrál volby i kvůli lžím vládní MSZP. Plebiscit tak společně s ekonomickou krizí odstartoval cestu Fideszu za jednobarevnou vládou v roce 2010.
Orbán, tehdejší lídr opozice, přitom referendum v roce 2008 vehementně obhajoval slovy, která se dnes na jeho adresu vracejí jako bumerang. „Ministerský předseda Gyurcsány se v referendu postaví čelem národu, který mu řekne: ‚No no, milý kamaráde, takhle to nepůjde. Nelži, mluv srozumitelně, neodstrkuj společnost od vládních rozhodnutí. A prosím tě, naše sociální jistoty neobětuj ve prospěch své vlastní megalomanie.‘“ Tvrzení ale spíš vypovídá o množství ideologických veletočů, které Orbán podstoupil za svou politickou kariéru, než aby mu mělo jakkoliv ublížit.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
