Malebný infarkt, nervozita klidu: Venetian Snares se potkal s Danielem Lanoisem

Na novém společném albu Venetian Snares x Daniel Lanois ani jeden z totálně rozdílných autorů neodchází ze svých pozic, což je překvapivé a zároveň v tom asi tkví úspěch desky. Klidně a velmi umíněně si jedou každý svou a ta konfrontace, ten dvojzpěv imaginativního klidu a infarktózního neklidu, jako by odhalovala simultánní existenci různých stavů ve světě nebo v nás. Slyšíme najednou dvojí tempo, dvojí emoci, dvojí zacházení s časem a s hustotou informací. Půlhodinové album stojí celé na tomhle principu, ale přirozeně rozmanité formy ploch a výtečný mix z něj dělají poslech napínavější, než jsou českorozhlasové maigretovky s Hrušínským. 

To, že se vyklidněný Lanois nechal svést k téhle záležitosti, je docela výjimečné a překvapivé. On sám nepěstuje moc kontakty s nezávislou elektronickou scénou, a to i přesto, že jako producent byl po dlouhá léta velký novátor. Pojďme se trochu ohlédnout za jeho příběhem.

Časopis Rolling Stone dnes už není tak relevantní, zůstal trochu pozadu v určitém konzervatismu, ale lze velmi rozumět jeho prohlášení, že Daniel Lanois byl nejpodstatnější producent, který se objevil v dekádě osmdesátých let. Lanois, kterému je dnes šestašedesát, začínal jako producent na přelomu 70. a 80. let s kapelami jako Martha nad The Muffins, což je samozřejmě super název, ale hudbu mimo Kanadu asi nikdo neslyšel. Následně spolupracoval s Brianem Enem: jednak na výtečném albu On Land, a pak na titulní melodii pro soundtrack Duny od Davida Lynche. Eno ho přizval ke koprodukování alba Unforgettable Fire, což je, jak víme, ten kluzký svah, po kterém se U2 dostali ke globálnímu úspěchu. Eno spolu s Lanoisem produkovali i The Joshua Tree, které nejenom dostalo hlavní Grammy za album roku, ale stalo se totální ikonou. 

Daniel Lanois|foto: Anti-

Daniel Lanois při tom všem vytvářel stranou svoje vlastní alba, tam si nechával klidnou kytarovou hudbu, která spíš směřovala k něčemu vnitřnímu, detailnímu, vyváženému a žádné futuristické zvukové kejkle tam neměly místo. Lanois byl součástí party i při dalším přelomovém albu U2, v Berlíně produkovaném Achtung Baby (a pro klid bonofilů: podílel se i na All That You Can’t Leave Behind). 

Raná práce s U2 byla signál pro další zásadní hudebníky té doby, aby se k Lanoisovi hlásili. Peter Gabriel ho přizval už k albu, které doprovázelo film Alana Parkera Birdy, a pak s ním Lanois strávil většinu roku 1985, kdy společně pracovali na albu So, což je zase silný statement ve snaze o nový zvuk, ve společenském a tematickém náboji, ve snaze být inovativní a velmi srozumitelný zároveň. 

K tomu všemu připočtěme Lanoisovo lano od Boba Dylana, výzva ke spolupráci, která byla naplněna velmi svěže v kontextu Dylanových alb 80. a 90. let, mimo jiné albem Time Out of Mind, které v roce 1997 znamenalo velký Dylanův návrat do současného kontextu. Lanois se dodnes pohybuje mezi strunnou akustickou hudbou, to je jeho prostý, uzemňující pól, a pak mezi výboji a zkoušením nové obuvi. Teď se do toho obul s producentem Venetian Snares a je z toho album překvapivé, jako by moc nenavazující na věci, které se dnes dějí, ale ovšem navazující na svobodu, která říká: následuj svoje instinkty a jdi svou cestou. 

Za projektem Venetian Snares je Aaron Funk, Kanaďan z Winnipegu, ročník 1975, který od konce 90. let vydal sérii alb, na které pomohl etablovat breakcore jako žánr. Hustota informací zajímala Funka už od teenagerských let, na DIY produkci svých prvních zvukových pokusů vzpomíná takhle, citujeme z anglické Wikipedie: „Používal jsem hromadu přenosných kazeťáků, ghetto blasterů, které hrály všechny najednou zvuky, které jsem nahrával do jednoho z nich, dost strašného ghetto blasteru s vestavěným mikrofonem. Většinou jsem jezdil na kole, poslouchal a hledal zvuky, které by byly zajímavé. Bral jsem zvuky popelnic, semaforů a co se tak namanulo a bylo to duté a pokud možno kovové, aby se na to dal vytlouct rytmus. Pak jsem seřadil všechny magnetofony a nahrál jsem je na jednu kazetu. Když jsem těch záznamů měl víc, nastrkal jsem kazety do kazeťáků a zase jsem to všechno nahrál na jednu. Pak jsem přes pauzy a střihy tenhle materiál rytmizoval. Zpětně nahlíženo, byl to zvláštní rituál.“ V těch dobách používal Funk jako sekvencerovou paměť pedál, pedál na smyčky, který ovšem udržel jenom dvě vteřiny zvuku v paměti. Možná i proto se tak upnul na hustotu dat, krátké husté vzorky: sám Funk čili Venetian Snares říká, že mu tenhle looping pedál změnil život.

To byl úplný začátek. Na přelomu tisíciletí uslyšel Funkovu hudbu Mike Paradinas, duše labelu Planet Mu, a nabídl mu smlouvu. Když se podíváte na diskografii Venetian Snares, uvidíte spoustu obskurních názvů a ještě obskurnějších obalů, taky zjistíte, že v některých obdobích toho vydával fakt hodně. Je tu znát narkotická inspirace, a tím zajímavější je někdy tenhle hyperaktivní svět, který v něčem předznamenal pozdější trap, konzumovat za střízliva.

Venetian Snares vyznává lásku jako buldozer

• Upravit
• Smazat

Venetian Snares platí ve světě současné elektroniky za jednu z nejsvéráznějších a nejikoničtějších postav zároveň. Breakcoreový veterán z Winnipegu si po celou svou kariéru udržuje stejný vzhled i zvuk – oboje v jeho případě často působí spíše jako diagnóza. Venetian Snares, vlastním jménem Aaron Funk, vystavuje své fanoušky už skoro dvě dekády šíleným beatovým náletům v ještě šílenějších rytmických vzorcích. A vypadá to, že tomu tak ještě nějaký ten pátek bude.

Venetian Snares se hodně proslavil albem s maďarským názvem Rossz Csillag Alatt Született, což znamená Narozen pod nešťastnou hvězdou, prokletý od narození. Jedna z jeho desek se jmenuje Čokoládový invalidní vozík, na jiném albu se vrátil mentálně domů a nazval ho Winnipeg je mizerná zamrzlá díra. Po letech s breakcorem hledá variace a proměny, takže jedno z pozdějších alb se jmenuje Traditional Eletronic Music a vzniklo jen s modulárním syntezátorem, soustředěné na klasický starší předdigitální zvuk.

Aktuální projekt má počátek v roce 2014, kdy se Lanois přihlásil k Funkovi coby jeho příznivec. V roce 2016 hrál Funk v Torontu a mezi vystoupeními se zabydlel v Lanoisově studiu, vybudovaném na místě byvšího buddhistického chrámu. „S Danem se mi dělá hudba skvěle,“ řekl Funk. „Velké bubny se u něj mění v pozouny a ty zase v olbřímí velryby, které se vznášejí na oblacích listí, konverzují s vysokou pecí a krmí mamuty.“ Lanois lehce střízlivěji mluví o „díle, kterému dal vzniknout proces objevování“. Bicí jsou Funkovy a byly první, Lanois se k nim rozhodl přidat hlavně na pedálovou steel kytaru, což bychom mnohdy ze zvuku nepoznali. 

Ta deska má zvláštní auru příkladu, kdy se dva křiklavě rozdílné přístupy dokážou shodnout a společně vystavět něco třetího: podmínkou byla vůle, kreativita a asi i trocha štěstí. Ani Lanois, a vlastně už ani Funk nejsou muži žhavé přítomnosti: touhle deskou si zatraceně pomohli. Oprávněně má výborné recenze a nejspíš o ni budeme zakopávat v albových žebříčcích za letošní rok.

Venetian Snares x Daniel Lanois (Timesig / Planet Mu, 2018) 
Hodnocení: 85 %