Mám cítit vinu za okupaci Československa? Nevím, říká ukrajinská autorka filmu o roku 1968

29. říjen 2018
Z filmu Můj neznámý vojín

Anna Kryvenko a Ekaterina Bessonova, dvě studentky FAMU, natočily dva úplně rozdílné snímky na stejné téma. Snímek Můj neznámý vojín pojala původem Ukrajinka Kryvenko jako koláž unikátních historických záznamů z okupace Československa v roce 1968 a svých deníkových záznamů. Film Rusky Ekateriny Bessonove má čtyři minuty a stojí hlavně na 3D animaci. Obě se ale musely prohrabat archivem, a tím pádem i otázkami o historické vině.

Na začátku snímku Můj neznámý vojín si klade Anna Kryvenko zásadní otázku. Proč mám cítit vinu za něco, co se stalo 20 let před mým narozením? „Na tuhle otázku není odpověď. To, že jsem si na ni nedokázala odpovědět, mi přijde jako důkaz toho, že se na otázky spojené s osobní, generační vinou a vinou nějakého státu odpovědět prostě nedá,“ myslí si autorka, která při natáčení filmu zjistila, že byl její prastrýc jedním z okupantů v československých ulicích.

„Když jsem to zjistila, byla jsem hlavně v šoku. Konečně jsem zjistila, kdo je ten vystřižený člověk na rodinných fotkách. V tu chvíli už jsem taky studovala v Čechách, takže už jsem věděla o okupaci. Vždycky jsem od toho měla odstup, byl to Sovětský svaz, člověk se od toho chce nějak oddělit. Když jsem zjistila, že se toho účastnil někdo z rodiny, tak jsem se cítila prostě špatně,“ popisuje ukrajinská filmařka. „Nebyl to ale nikdo, koho bych znala, s kým bych měla blízký vztah. Spíš mi to přiblížilo tu otázku, začala jsem o tom víc přemýšlet. Co se mohlo s tím člověkem stát? Jak se asi cítil? Co viděl? Ale necítila jsem hned vinu nebo zodpovědnost,“ říká.

Trapná samozřejmost

Hlavní roli krátkého filmu Ekateriny Bessonove nehraje ona sama, ale sovětský voják. „Velká inspirace pro můj film byla kniha Josefa Pazderky Invaze 1968: ruský pohled. Jsou tam rozhovory se třemi ruskými a ukrajinskými vojáky, tato postava je takový svérázný mix těch dvou skutečných lidí. Jeden z nich odmítá svoji vinu, všechno podle něj udělali správně. Druhý naopak vinu přiznává a snaží se s tím nějak vypořádat,“ říká Bessonova.

Téma viny je vlastní oběma filmařkám, obě mají za sebou zážitky, při kterých jim Češi vyčítali činy okupačních vojsk. „Stalo se mi to jen jednou. Byla jsem u očního lékaře, který mi při vyšetření připomněl okupaci. Bylo to ale spíš vtipný, nebyl agresivní. Kromě toho se mi to nestává,“ vypráví Ekaterina. Anna se ale do podobných – i vyhrocenějších – situací dostává běžně. „Jednou mi nadávali, protože mluvím rusky, že je moje vina to, že je na Ukrajině válka. Snažila jsem se paní vysvětlit, že jsem z Ukrajiny a že to, že mluvím rusky, ještě nic neznamená. Vůbec ji to nezajímalo,“ usmívá se Kryvenko. „Po nějaké době už to ale tak neberete, vidíte to jako takovou trapnou samozřejmost. Docela často je mi spíš nepříjemně za ty lidi,“ dodává.

Bylo hrabání se v archivech terapeutické, nebo traumatické? Cítily někdy filmařky osobní vinu za historické události? Poslechněte si celý rozhovor s Annou Kryvenko a Ekaterinou Bessonovou z dokumentárního festivalu v Jihlavě.