Manga a homosexualita. Japonské komiksy vykreslují obraz tolerantní země, realita je mnohem horší

Viditelně neviditelní – tak pojmenovala svou kapitolu v knize Planeta Nippon japanoložka a překladatelka Anna Křivánková. Věnuje se v ní zobrazování homosexuálů v japonském komiksu manga. Právě romantický nebo sexuální vztah mezi lidmi stejného pohlaví je v manze nebo v anime už relativně tradičním motivem. U nepoučených čtenářů to snadno vyvolá dojem, že je Japonsko vůči sexuálním menšinám otevřenou zemí. Ovšem opak je pravda.

„Fanoušci by si mohli mylně myslet, že homosexualita je v Japonsku něčím obecně přijímaným. Tento obraz vytvářený populární kulturou je klamný. Japonská společnost je silně konzervativní a homosexuálním lidem se v ní nežije nijak zvlášť dobře,“ říká Křivánková. Lpění na tradiční rodině a jejích hodnotách přisuzuje tomu, že japonská společnost se potýká s nízkou porodností a prakticky vymírá.

Jako yaoi bývají označovány komiksy, které tematizují romantizovanou, mnohdy platonickou lásku dvou chlapců|foto: Sen Cross, Hiji and Ryo at Animexx,CC BY-SA 3.0,©

V homoerotické manze existují dva základní žánry. Jako yaoi bývají označovány komiksy, které tematizují romantizovanou, mnohdy platonickou lásku dvou chlapců. Oproti tomu příběhům o lesbickém vztahu se říká yuri. Oba druhy komiksu sice řeší vztah dvou lidí stejného pohlaví, jejich stránky ale stále odráží spíše stereotypní pohledy na homosexuály. Důvodem je, že populární série necílí na čtenáře z okruhu LGBT komunity, ale na dospívající dívky. Tomu jde naproti estetika hezkých chlapců a dívek s mnohdy androgynními rysy i výběr příběhů nesoucí se v romantickém duchu s tragickým koncem. Oboje je na hony vzdálené manze vytvářené specificky pro gay publikum, které se říká bara. Ta vyzdvihuje spíše tradiční maskulinní obraz muže s výraznými vypracovanými svaly a ochlupením.

„Málokdy vznikne nějaký komiks oproštěný od stereotypů, který by čtenářům říkal, čemu doopravdy homosexuální komunita čelí,“ vysvětluje Křivánková. Existují sice výjimky, jako třeba série Kinó Nani Tabeta (Co jsi měl včera k večeři?), ale vždy jde v první řadě o zábavu, než že by se autoři snažili o nějakou osvětu. „Jakkoliv je to nereálné, tak japonská společnost vidí v homosexuálech ohrožení. Spíše je přijatelnější, když vstoupíte do heterosexuálního svazku, máte děti a k tomu si bokem děláte, co chcete.“ Podle Křivánkové je to ale přístup, který přestává vyhovovat řadě mladých lidí. Ti stále více dávají najevo, že je s nimi třeba počítat a nelze na lidi nahlížet pouze jako na stroje na děti.