Margaret Atwood: Nechci říkat „Haha, já vás varovala!“ Dystopie se píší, aby se nestaly skutečností

19. říjen 2017
Margaret Atwood

O Kanaďance Margaret Atwood je v posledních měsících slyšet zejména díky seriálové adaptaci jejího díla Příběh služebnice. V osmdesátých letech, kdy žila v Západním Berlíně v blízkosti zdi, popsala na stránkách své knihy svět diktatury, která zotročila ženy. Spisovatelka, která prý v dětství zakopávala poklady na zahradě a jejíž poslední text vyjde až za sto let, si do Prahy přijela vyzvednout Cenu Franze Kafky, na tiskové konferenci se rozpovídala i o něm.

Červená uniforma z Příběhu služebnice se pravidelně objevuje na demonstracích proti prezidentu Trumpovi. Co říkáte na to, že se vaše dystopie napsaná v osmdesátých letech stala symbolem současných protestů?

Ta uniforma byla symbolem už při předchozích volbách. I tehdy totiž republikánští kandidáti říkali podobné věci jako Trump. Po devátém listopadu loňského roku (den konání amerických prezidentských voleb) se Příběh služebnice jako symbol pouze rozšířil. Kdybychom se ten den probudili do světa, kde volby ve Spojených státech vyhrála Hillary Clinton, vypadalo by všechno jinak. Moje kniha by zůstala dystopickou fikcí a lidé by říkali: podívejte, čemu jsme se vyhnuli. To se ale z mnoha různých důvodů nestalo. Místo toho začal vznikat seriál Handmaid’s Tale. Jeho tvůrci nezměnili jediné slovo ve scénáři, ale kontext byl docela jiný. Filmaři si při natáčení uvědomili, že najednou pracují na docela jiném projektu.

Knihy i filmy vždycky interpretujeme v kontextu s vlastní realitou. Tak to bylo i s Franzem Kafkou, který zemřel v roce 1925, tedy ještě předtím, než přišly totalitní režimy. Jakmile ale přišly, Kafka platil za jejich vykladače. Tak jsem ho rozhodně četla v padesátých letech, když byla studená válka v plné síle, zatímco druhá světová teprve deset let za námi. Každý tehdy říkal, že Franz Kafka předpověděl budoucnost. Neřekla bych, že se považoval za proroka. Ani já se nepovažuji za proroka. Mým cílem není dělat „haha, já vám říkala, že se tohle stane!“. Takové knihy se píší proto, aby se podobné věci nestaly. Orwell nepsal 1984 v naději, že se z Anglie stane totalitní diktatura. Psal ji proto, že doufal, že tomu zabrání.

Dystopie jsou jako nákresy. Chcete si postavit dům? Takhle bude vypadat, když ho postavíte. Chcete v něm bydlet? Teď se vraťme ke Spojeným státům. Totalitní systém nezavedete tak, že přijdete a řeknete: „Ahoj, já jsem Bill a jsem komunista, pojďme být komunistická země!“ To by nikdy nefungovalo. Potřebujete kombinaci teokracie a autoritářského vedení. To už ve Státech kdysi bylo. Jsou to základní kameny téhle civilizace. Amerika je jedno z míst, kde s tím začali.

Zmínila jste další autory dystopických románů. Vy jste ale první autorka, která dystopii představila z pohledu ženy.

Totalitní režimy se vždycky snaží mít ženy pod kontrolou. Proč? Protože rodí děti. Nevím, jestli vám to už někdo řekl – vypadáte mladě, doufám, že to pro vás nebude šok. Pracujeme sice na tom, aby se děti pěstovaly v lahvích, jak to bylo popsáno v Krásném novém světě, ale zatím je to na ženách. Všechny náboženství a civilizace, které chtějí mít hodně lidí, musí mít pod kontrolou přírůstek dětí. Pak je tu Čína, která chce mít ženy pod kontrolou, aby se rodilo málo dětí, určují, kdo si může děti pořídit a kdo ne. Existuje jenom jedno náboženství, které se dobrovolně vzdalo sexu. Říkali si shakeři. Už nejsou mezi námi. Zbyl po nich akorát nábytek. Vyráběli fakt pěkný nábytek.

Nadvláda nad ženami a plození děti bude vždycky důležité téma. Každá utopie devatenáctého století a každá dystopie století dvacátého se nad tím zamýšlela. Jídlo, příbytek, společenská rovnost, kdo bude pracovat, jak na tom budou děti? Kdybychom byli obří pavouci, zajímalo by nás, jak stvořit superšťavnatou mouchu. Ale jsme lidé, takže nás zajímají lidské problémy. To spojuje utopie i dystopie.

(Nejen) americký filozof Michael Sandel varuje před rostoucí marketizací světa. Nemůže to být začátek dystopické budoucnosti?

Dystopické? Dystopie a utopie jsou dvě strany jedné mince. Každá dystopie má v sobě trochu utopie a naopak. Mnoho hrozných režimů, které jsme zažili v minulém století, zpočátku slibovalo utopické světy. Musíte se jenom zbavit těchto lidí a bude lépe, říkaly. Nikdy to nedopadlo dobře. Proto revoluce pojídají své děti. Stává se to, když se lidi začnou ptát – tak kde je ten ráj, pro který jsme tak těžce pracovali? Pak se musí najít viník. Platí to i pro francouzskou revoluci nebo pro éru puritánů, která nám dala čarodějnické procesy v Salemu. Někdo totiž musel nést vinu za to, že se lidem nedařilo.

Vy ale mluvíte o trhu. Revoluce potřebuje alespoň třicetiprocentní podporu veřejnosti, takže ji nejprve musíte prodat. Když se podíváte do historie revolucí, vždycky jim předcházelo období námluv, období reklamní kampaně. Doporučuji vám desetidílnou televizní sérii The Rise of the Nazi State. Taky si přečtěte malou knížku, která je ve Státech k dostání přímo u pokladny. Jmenuje se O Tyranii a napsal ji Timothy Snyder. Je to dvacet lekcí z dvacátého století, dozvíte se z ní, jak totalitní režimy začínají, jakým způsobem se chápou moci. Jedna ze Snyderových lekcí je, že období post-pravdy je období pre-fašismu. Pokud zmizí pravda, zůstane pouze marketing. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se prodávaly léky, které měly na obalu obrázek doktora a text: „Váš rodinný lékař říká…“ Nebyla to pravda, nic takového neřekl. Dneska se stává, že lékaře vydržují farmaceutické společnosti.

Proto potřebujeme investigativní novinařinu. Snyder říká, že máme podporovat média, jejichž novináři dělají svou práci dobře a nesou zodpovědnost za pravdivost svých článků. Měli bychom podporovat noviny, které otisknou opravy, pokud se v nějakém textu mýlí.

Jste aktivní na Twitteru. Všimla jste si už hashtagu #MeToo? Myslíte si, že technologie mohou změnit postavení žen ve společnosti? V dobrém či ve zlém?

Každý lidský výmysl má v zásadě tři využití. Dobré, špatné a blbé, které vás ani nenapadlo. Vědce, kteří vymysleli internet, aby mohli rychleji sdílet poznatky ze svých zkoumání, nikdy nenapadlo, že se z něj stane platforma pro porno a hate speech. To samé platí o Twitteru.

Když se vrátím k internetu: dobré je, že na něm můžete vést společenské kampaně jakéhokoli druhu – Some of Us nebo Change.org, to jsou veřejné petiční kampaně, které opravdu mohou něco změnit. Hashtagy jako #MeToo zase dovolují lidem vyjádřit svou zkušenost v rámci skupiny, přičemž jako individuálové by to nedokázali.

Vždycky si musíte odpovědět na dvě otázky: Je to pravda? A je to férové? Pokud se bavíme o #MeToo, odpovídám si: je to pravda. A je chování k ženám, které se v příbězích pod hashtagem #MeToo popisuje, spravedlivé? Ne, není. Pokud ženy berete jako lidi, což já beru, musíte se sami sebe zeptat: mělo by se takto zacházet s lidmi? S muži se tak zachází také. Není to fér. Tyhle dvě otázky můžete pokládat donekonečna. Je pravda, že svět teď ovládá hrstka bohatých lidí? Ano. Je to fér? Není. A tak dále. Co by bylo upřímné, co by bylo spravedlivé? V jakém světě chceme žít?

Příběh služebnice autorky Margaret Atwoodové

Zůstanu u technologie. Jaké změny mohou ve společnosti přinést třeba sexuální roboti?

Jak říkám, veškerá lidská technologie má dobré využití, špatné využití a nějaké přiblblé využití, které vás nikdy nenapadlo. Sexuální roboti mají dnes využití jako instruktážní nástroje pro handicapované, což je skvělé. O některých argumentech pro či proti sexuálním robotům píšu i v knize The Heart Goes Last. Lidé v ní třeba říkají: můžeme mít dětské sexuální roboty a dětem se pak nebude ubližovat. O tom dost pochybuji.

Vždycky, když do té lidské míchanice přihodíte nějakou novou technologii, bude to mít nečekané následky. Zažila jsem Marshalla McLuhana a hádejte co, měl pravdu. Ano, médium je sdělení.

Zúčastnila jste se projektu Future Library, napsala jste text, který si lidé budou moci přečíst až za sto let. Jaké bylo pro vás jako autorku spekulativní fikce psát knihu čtenářům, kteří budou o světě té doby vědět více než vy?

Všichni vědí o světě více než já. Nejdřív ale vysvětlím, co je tenhle projekt zač. Future Library vymyslela Katie Paterson, skotská konceptuální umělkyně, kterou mimo jiné hodně zajímá čas. Rozhodla se, že v Norsku nechá vysázet stromy, z nichž za sto let vyroste les. Do té doby bude každý rok vyzván jeden autor, aby v uzavřené krabici odevzdal jedinou kopii svého rukopisu. Ten rukopis může mít jedno slovo, může to být román, povídka, deníkový zápis, filmový scénář. Cokoli, co obsahuje slova, ale ne obrazy. Krabice se vezme do lesa v Norsku, kde se odehraje předávací rituál. Mluví na něm hlavní lesník, starosta, spisovatel. Pak odevzdáte krabici a ta zmizí buhvíkde. Ve Future Library by měla vzniknout místnost, v níž si budete moci prohlédnout názvy děl a jména jejich autorů, toť vše. Za sto let se pak všechna díla probudí jako Šípková Růženka. Řekla jsem autorům projektu, že mají spisovatelům připomínat, ať píšou na archivní papír, aby v krabicích po rukopisech nezůstaly jen nečitelné cucky.

Až se krabice za sto let otevřou, rukopisy se vytisknou na papír z těch nedávno vysázených stromů. Zatím máme k dispozici jenom názvy děl a vlastní představivost, která vám ukáže, jaké příběhy by se pod nimi mohly ukrývat.

Handmaid’s Tale není metafora pro dnešek, ale univerzální příběh o ženské vzpouře. Přes slabé epizody patří k seriálům roku

Ze seriálu Handmaid's Tale

Přestože působivost seriálu po několika skvělých epizodách rozmělnily slabé momenty, červené hábity a bílé čepce „služebnic“ už stihly vstoupit v povědomí jako symbol ženského útlaku. Nejpozoruhodnějším rozhodnutím autorského týmu bylo vyprávět skrze kameru namířenou do tváře Elizabeth Moss.

Myslím, že jsem byla první člověk, kterého lidé z Future Library oslovili. A udělali dobře. Jsou lidé, kteří by řekli, co to je za blbost? Proč bych to dělal? A pak jsou lidé, kteří v dětství na zahradě zakopávali poklady v zavařovacích sklenicích. Taková jsem byla i já. Future Library zaujala spousty lidí, protože je to velice optimistický projekt. Předpokládá totiž, že za sto let budou na Zemi pořád lidé, předpokládá, že stromy vyrostou, že budova knihovny bude pořád stát, že lidé budou číst, že je čtení bude zajímat. Předpokládá, že ten plán prostě vyjde a že svět neskončí kvůli nějaké strašlivé tragédii.

Všichni se hrozně snažili zjistit, co jsem dala do krabice. Bez úspěchu. Nikomu to neřeknu.

Právě teď jste v zemi, kde vám spousta lidí řekne, že rovnost mezi muži a ženami už existuje. Co takovým lidem říkáte?

A kdo? Muži, nebo ženy? Pokud to byly ženy, nebyly to političky? Jak byly staré? Opravdu záleží na tom, jací lidé to říkají. Kolik mají peněz, kde pracují, jakou mají barvu kůže, jsou to Inuité? Takové věci ovlivňují odpovědi lidí. Pokud jde o ženy – měli bychom zdůraznit, že ženy jsou lidé a lidé mají různou životní úroveň, věk, tvar, zkušenosti a tak dále. Proč by se ženy měly brát jako homogenní skupina? Každopádně pociťuji celospolečenské snahy o rovnoprávnost, alespoň v Kanadě. Naopak ve Spojených státech je momentálně citelný opačný trend.

Spousta lidí bude vést panelové diskuze o tom, co je pro ženy nejlepší. Nebudou v nich pouze muži. Margaret Thatcher byla žena, Kellyanne Conway je žena, Sarah Huckabee je žena. Všechny jmenované to vidí opačně než vy. Jsou přesvědčené, že ženy by neměly být veřejně činné, i když samy jsou. Všimněte si toho paradoxu. Každopádně je chyba myslet si, že všechny ženy mají stejné životní zkušenosti a názory.

Další články autora