Mario Rubalcaba z OFF! vyvolává v High Five ztělesněné zlo

31. říjen 2014

Vynikající bubeník a dřívější profík na skejtu – Maria Rubalcabu všichni znají především kvůli současným hvězdám kalifornského punku OFF!, kteří se nedávno zastavili i na pražskou Sedmičku. V sobotu 1. listopadu přijíždí do České republiky se svou další kapelou, psychedelickými improvizátory a riffovými spiritualisty Earthless. Před koncertem na Sedmičce jsme ho v rámci rubriky High Five vyzpovídali z pěti oblíbených desek.

Led Zeppelin – Led Zeppelin 4
Pojďme se vrátit o trochu nazpátek. John Bonham je jedním z mých nejoblíbenějších bubeníků. Jenom zvuk jeho bicích mě už jako malého okamžitě probudil – hrál jednoduše, ale vždycky velmi vkusně a barevně. Promlouvalo to ke mně. Na Led Zeppelin 4 je všechno – rokenrol, heavy, akustické, hlasité songy. Je to pro mě opravdu důležité album.

Deep Purple – In Rock
Jedna z prvních nahrávek, které jsem slyšel jako malý kluk (když mi bylo pět nebo šest let). Několik mých starších strýců mělo doma hodně desek a já je poslouchal s nimi. Bicí a kytara na In Rock mě opravdu oslovovaly. In Rock bylo divoké a frenetické – vždycky mě rozdovádělo. Takže jsem začal vlastně hrát už tehdy, chtěl jsem napodobit tu energii a lítal po pokoji s tenisovou raketou nebo baseballovou pálkou. Předstíral jsem, že hraju na kytaru.

Jimi Hendrix – Electric Ladyland
Všechny Hendrixovy desky jsou výborné, ale Electric Ladyland byla úžasná. Jsou tam různorodé songy. Když jsem slyšel Voodoo Chile, krátkou i dlouhou verzi, odehrávalo se tam pro mě opravdu hodně experimentování a prozkoumávání zvuku. Jeho hra na kytaru bylo očividně šílená, ale bicí Mitche Mitchella, mimochodem taky jeden z mých oblíbených bubeníků, tam seděly neskutečně, i když pocházel spíš z jazzového hudebního prostředí. Když si ho Hendrix vybral jako společníka k svým psychedelickým průzkumným cestám, udělal dobře.

03240418.jpeg

Black Sabbath – Master of Reality
Co k tomu říct? Je to jedna z nejvíc heavy nahrávek, kterou jsem jako dítě slyšel. Většina těch desek, o kterých teď mluvím, jsou na první dobrou a zůstaly mi od dětství. Master of Reality bylo album děsivé, špinavé a znělo jako ztělesněné zlo. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem ho poprvé poslouchal. Jo a Bill Ward je další z mých oblíbených bubeníků.

Slint – Spiderland
Tuhle desku jsem poprvé slyšel až o něco později, teprve před dvaceti lety. Hráli jsme na tour s mou dřívější kapelou 411 v Louisville a s další kapelou End Point, po show jsme si šli zaskejtovat do bazénu a oni mě vzali do baráku, kde bydleli, dali jsme si pivo a poslouchali desky. Celou noc jedna hrála pořád dokola a já se ptal: „Co je to za desku?“ Říkali: „To jsou Slint, jsou odsud z Louisville.“ Wow, tohle je úplně něco jiného. Soustředil jsem se hodně taky na bicí. Od té chvíle jsem oddaný fanoušek a díky Spiderland jsem se dostal ke spoustě další skvělé hudby, na kterou bych jinak třeba nenarazil. Byla to pro mě přelomová nahrávka, změnila mi život.

autor: Miloš Hroch
Spustit audio