Markéta Othová se v Karlin Studios obrací do minulosti

6. srpen 2015
03444571.jpeg

Do konce srpna si můžete zajít do impozantního prostoru pražské galerie Karlin Studios na výstavu držitelky Chalupeckého ceny za rok 2002, fotografky Markéty Othové. Řadí se mezi umělce, pro které médium fotografie představuje předmět zkoumání, nevzdává se ale silné vizuality. Na výstavě s krátkým názvem 1933 se Othová obrací k ryze osobnímu tématu, ke sklářské práci svého otce. Vědomé nakládání se specifickými vlastnostmi fotografie ale zůstává i v tomto případě zásadním momentem celého souboru.

Markéta Othová se pro výstavu 1933 rozhodla fotografovat skleněné objekty, které vlastnoručně vyrobil její otec Antonín Oth, zesnulý v minulém roce. Nejde tolik o samotné fotografie, ale spíš o jejich existenci v rámci širšího kontextu, který výrazně ovlivňuje jejich význam. I proto je v tomto konkrétním případě tolik důležitý doprovodný text. Právě v jeho zpracování ale leží největší problém celé instalace. Text psaný kurátorkou výstavy Caroline Krzyszton, který si můžete přečíst v malém katalogu, bohužel celé výstavě spíš ubližuje. Je zbytečně složitý a těžko pochopitelný, až z něj člověk získá pocit, jako by se snažil kolem fotografií rozzářit auru nedostupnosti. Mnohem lépe by posloužil zcela jednoduchý informativní text zapracovaný přímo do instalace.

V souboru, který Markéta Othová pojmenovala po roce, kdy se její otec narodil, se mísí monumentalita se všedností. Fotografie jsou dost velké, což spolu s jejich jemnou estetikou vzbuzuje ušlechtilý dojem. Ten je ale narušen použitím tenkého, lacině působícího papíru.
Do popředí se tak dostávají především ony fotografované sklenice, vázy a mísy.
Markéta Othová s neuvěřitelným citem používá tóny šedi. Její fotografie jsou jemné, šedavé a dokonale prokreslené v celém povrchu. Snad proto působí klidným a tichým dojmem, přesto ale nejsou přehlédnutelné.

03444570.jpeg

Výstava je pojata čistě a jednoduše. Žádné komplikované zásahy do galerijního prostoru, žádné složité instalační metody. Fotografie jsou v pravidelných rozestupech natlučené přímo na zeď pomocí malých hřebíčků a jejich množství je přímo úměrné velikosti galerie, takže každý snímek má dostatečný prostor. Jako by i skrze tradiční pojetí a specifickou vizualitu snímků vstupovala do galerie minulost, tolik spjatá s ústředním tématem výstavy.

Fotografie vždy znamená ustrnutí, zastavení toku času v jediný moment, který je tak orámován jako cosi speciálního, co zasluhuje zvláštní pozornost. Markéta Othová s touto vlastností fotografického média pracuje na výstavě 1933 po svém. Fotografie zde funguje jako pokus zastavit čas už uplynulý a osciluje mezi naivní vírou v její magické schopnosti a beznadějnou připomínkou pomíjivosti. V onom závanu doby věřící v pokrok, která se z dnešního odstupu jeví o tolik přehlednější než naše současnost, je něco uklidňujícího i zlověstného současně.

Markétě Othové se jednoduchými prostředky daří v Karlin Studios navodit pocit zvláštního bezčasí, ve kterém je ale neustále přítomno i vědomí toho, že se jedná jen o iluzi, co se při odchodu z galerie rozplyne a promění v šedavou vzpomínku.

03444572.jpeg
Spustit audio
autor: Karolina Ketmanová