Matěj Schneider: USA zachvátil ohromující hlas nevyslyšených. Co ale dál?
Spojené státy zachvátily největší nepokoje za asi půl století. Spustily je protesty především proti policejní brutalitě.
V jejich kontextu jste za poslední týdny mohli mnohokrát narazit na jeden konkrétní citát. „A riot is the language of the unheard,“ řekl Martin Luther King mladší během 60. let v různých podobách hodněkrát a větu by šlo volně přeložit jako: „Výtržnosti jsou jazykem těch, na které společnost zapomíná, kterým nenaslouchá.“
Čtěte také
Vytržen z kontextu může se zdát tento jeho citát jako vcelku banální omluvou násilí a výtržností páchaných ve snaze přitáhnout pozornost k dlouhodobě trpěné nespravedlnosti. K tomu měl ale King daleko. Jeho odkaz je samozřejmě spojen nejvíc s nenásilnými formami protestu. Důraz jeho výroku leží na nutnosti naslouchat.
Už méně v posledních dnech koloval jiný Kingův výrok. „Pokaždé, když se situace zvrtne v násilnosti, pomůže to Georgi Wallacovi,“ řekl King v únoru 1968, ani ne dva měsíce před svou smrtí. Wallace byl guvernér Alabamy, který byl známý především pro svou vehementní obhajobu americké segregace – v letech 1968 a 1972 na ní postavil své neúspěšné prezidentské kampaně. King ho označoval za „nejnebezpečnějšího rasistu ve Spojených státech“.
USA v paradoxní situaci
Tento druhý, méně známý Kingův výrok ukazuje, že si moc dobře uvědomoval ošemetnost výbuchů rozhořčení v tehdejších amerických ghettech. Dnešní výzkumy mu, zdá se, dávají za pravdu. Například práce princetonského profesora Omara Wasowa naznačuje, že v místech, kde byli lidé svědky násilných nepokojů, se voliči v 60. letech spíš přiklonili ke kandidátům, jako byl právě segregacionista Wallace. Naopak tam, kde byly protesty nenásilné, lidé spíše volili kandidáty hlásající rasový smír – obzvláště pak tam, kde byly nenásilné protesty rozmetány policejní brutalitou.
Čtěte také
Rozhořčení neslyšených, které zachvátilo dnešní Spojené státy, přichází po dlouhých letech, kdy se s policejním násilím téměř nic nedělo. Kosmetické reformy jako povinnost policistů nosit takzvané body camery – tedy kamery, které sice policisté mají, ale často nezaznamenávají jejich zákroky – ve své podstatě nic nezměnily.
Ve Spojených státech přitom ročně policie zabije okolo tisícovky lidí. Z těch neozbrojených je mezi zabitými přitom asi 36 procent Afroameričanů, což je přibližně trojnásobná disproporce vzhledem k jejich zastoupení v americké populaci. I tak je tu ale 64 procent těch „neafroamerických“ a není proto překvapivé, že do ulic vyšli lidé všech ras – jak kvůli policejní brutalitě jako takové, tak kvůli tomu, že nejvíce dopadá na Afroameričany.
USA jsou tak v paradoxní situaci. Problému policejní brutality věnují politici málo reálného úsilí i přesto, že čím dál tím větší část veřejnosti ji považuje za obrovský problém. Podle aktuálního průzkumu společnosti Morning Consult nadpoloviční většina Američanů považuje za větší problém policejní brutalitu než násilí spojené s protesty. V jiném, od Monmouthské univerzity, říká 57 procent dotázaných, že policie má tendenci použít nepřiměřenou sílu v krizové situaci v momentě, kdy je pachatel Afroameričan.
Čtěte také
Ve stejném průzkumu 54 procent dotázaných odpovědělo, že zapálení policejní stanice v Minneapolis, které protesty provázelo, je alespoň částečně ospravedlnitelné. Na druhou stranu podle jiného průzkumu Morning Consult si 42 procent respondentů myslí, že protestující se hlavně snaží vyvolat násilí a ničit majetek.
Současná debata se vede velmi vyostřeně a banálně z velké míry o nutnosti odsoudit násilí protestů, jejichž drtivá většina účastníků se přitom žádného násilí nedopouští. „Amerika musí pochopit, že násilné nepokoje nevznikají z ničeho nic. Zůstávají tu podmínky, které musíme odsoudit se stejnou vervou, s jakou odsuzujeme právě ty nepokoje,“ říkal King.
Daleko více než rezolutní morální soudy o formách protestu potřebují současné Spojené státy empatické osobnosti, které budou schopny na situaci nahlédnout ve vší komplexnosti, aniž by ignorovaly všechny vnitřní rozpory. Osobnosti, které nenaženou část veřejnosti do náručí svých odpůrců a které na rozdíl od Kinga nebudou zastřeleny.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
