Max Blanck o svém HIV: Můj život se moc neliší od toho, který bych vedl jinak

Max Blanck je osmadvacetiletý muž, bývalý policista, který má HIV. Infikoval se během krátkého románku s kamarádem v roce 2010, o své diagnóze se dozvěděl pár měsíců po nákaze, když se šel preventivně otestovat. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl dozvědět tuto děsivou zprávu.

„Neměl jsem žádné potíže, ale protože jsem gay, tak jsem přijal, asi jako většina z nás, tu obavu, že nás se vir HIV týká zřejmě víc, i když mě to tedy nepoznamenalo v tom ohledu, že bych se lépe chránil,“ začíná Max vyprávět svůj příběh v Diagnóze F.

Jaké to bylo, když jste se dozvěděl svou diagnózu?
Je to šok. I kdybych měl nějaké tušení, že si tu diagnózu můžu vyslechnout, tak ani tehdy bych se na to nedokázal připravit. Já jsem ale ani žádné tušení neměl, neuvažoval jsem o tom, že bych se měl něčeho bát. Je to, jako když se vám celý život a to, co plánujete, zboří jako domeček z karet.

Čtěte také

Bylo vám tehdy 23 let, jak reagovali vaši rodiče?
Samozřejmě nejásali. Já jsem jim navíc svou diagnózu sdělil v době, kdy jsem procházel nelehkým obdobím, řešil jsem ztrátu zaměstnání, řešil jsem bydlení a obrátil jsem se na ně s tím, že bych potřeboval pomoc. Rodiče tehdy potřebovali čas, aby se s mou diagnózou smířili, aby ji přijali, ale já jsem ten čas tehdy neměl, a tak jsem jim ho ani nemohl dát. Došlo tam k rozkolu, trvalo to delší dobu, ale postupem času se vztahy mezi námi dávají zase do pořádku.

Jak se o vaší diagnóze dozvěděli v zaměstnání?
Ta informace se zkrátka někde vzala, zřejmě nějakou nestandardní cestou, já jsem to nadřízeným neřekl. No a oni to museli prověřit. Vzali mě ke služebnímu lékaři, který už tu informaci také měl a měl i dostatek času, aby si ji ověřil na AIDS centru, kde jsem byl registrován a kam jsem docházel. Můj šéf byl vždycky lidský, chlap na správném místě, takže s tím lidsky neměl problém, ale musel to řešit, vzhledem k tomu, že služba u policie se řídí legislativou, v rámci které je určité omezení pro osoby s HIV. Na základě toho jsem byl krátce poté od policie propuštěn.

Max Blanck se teď kvůli svému propuštění soudí. Ne proto, že by chtěl hanit Policii ČR, ale proto, že podle něj legislativa služebního pracovního poměru odporuje Ústavě ČR v tématu diskriminace z důvodu zdravotního stavu, resp. zdravotního postižení. Podobným případem se v roce 2009 zabýval i soud v Polsku. (více zde)

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl jít s kůží na trh a nejen se soudit, ale veřejně říct, že máte HIV?
Po propuštění od policie jsem začal fungovat v prevenci, protože mi to téma není lhostejné. Snažím se mladé generaci otevřít oči. Já jsem ty informace samozřejmě také měl, ale nebylo jich tolik, nebo jsem si možná neuvědomoval, že to riziko je přítomné i tady v České republice. A když už jsem do té prevence šel, jezdím po školách a dělám přednášky, už to byl jen kousek k tomu říct „Ano, já jsem Max Blanck a jsem HIV pozitivní“. Pokud se bude mlčet o tom, že tu jsme, že ten problém je reálný a že se týká kohokoliv z nás, nebude možné s ním nic dělat.

Jak na vás reagují studenti na školách?
Oni vlastně ze začátku ani nevědí, že jsem HIV pozitivní. V první části přednášky jim říkám základní informace o problematice, aby věděli, čeho se mají bát, jak se chránit, a v druhé části jim sděluji své zkušenosti a ukazuji jim pohled nás „pozitivních“ na život, tedy jak se žije s HIV. Po přednášce se za mnou často rozběhnou s tím, že mi chtějí podat ruku, že mi chtějí nějakým způsobem dokázat, nebo možná i sami sobě, že to pochopili, že si uvědomili, čeho se mají bát, že se nemusí štítit. Jsme lidi jako oni. Sice máme nějaký status, ale drtivá většina z nás by neudělala nic proto, aby někoho vědomě ohrozila.

S předsudky se ale i přesto v životě potkáváte. Jakou mají konkrétní podobu?
Stává se mi, když třeba někdy sedím s přáteli, bavíme se, často padne i téma HIV a někdo to odposlechne, že si pak lidé třeba odsednou, atakují mě vulgaritami, ale že by mě někdo fyzicky napadl, to si asi nikdo nedovolí, třeba i ze strachu z nákazy.

Jak teď vypadá váš život?
Mám partnera, o mé diagnóze ví od samého začátku a sám je zdravý. Svobodně se rozhodl, že do vztahu se mnou půjde, a nemá s tím sebemenší problém. Oba víme, jak se máme chránit, a já bych opravdu neudělal nic, abych někoho ohrozil.

Povedlo se vám sehnat práci?
Ano, pracuji v kolektivu, který o mé diagnóze ví, ani oni s tím nemají sebemenší problém, takže v tomto ohledu si nemůžu na nic stěžovat.

03268325.jpeg

Jak to vypadá s vaší léčbou?
Aktuálně mám třetí typ léčby. Ne každému ta kombinace medikamentů sedne. Po první léčbě, při které po čase virus začal být vůči léčbě rezistentní, jsem po dohodě s lékařem vyzkoušel druhý typ léčby, který mi ale působil velmi nepříjemné vedlejší účinky. Teď ta třetí kombinace léků je zatím bez potíží.

Jak si dál představujete svůj život?
Mám své cíle a sny, které si chci plnit, a snažím se o to každý den nějakou maličkostí. Chtěl bych cestovat, chtěl bych se učit jazyky, chtěl bych co nejvíc času trávit se svými nejbližšími a také bych rád zůstal u prevence. Nežiju tak nihilisticky, abych každý den chodil na párty nebo lezl po horách. Žiju asi jako každý z mé generace. Jsem požitkář, když je možnost, zajdu s přáteli na skleničku, na kávu. Mám rád společnost svých přátel, proto se jim snažím dát ve svém životě maximální prostor. Ano, každý den, když se podívám ráno do zrcadla, tak vím, že pozitivní jsem a že mi to těžko někdo odpáře, ale zároveň nemám ten pocit, že bych tu za rok neměl být. Samozřejmě, až přijdou nějaké zdravotní komplikace s tím spjaté, tak to budu řešit. Teď, pokud to půjde, tak budu žít na sto procent a budu tomu čelit až v ten daný okamžik. Myslím si, že se můj život s HIV diametrálně neliší od toho, který bych vedl, kdybych HIV neměl.
Celý rozhovor s Maxem Blanckem si poslechněte zde.