Metabaletky vám nasypou sůl do očí za všechny „tlustý, hnusný a blbý holky“

18. květen 2021

Miřenka Čechová vloni rozvířila knižní i taneční vody svým autobiografickým románem Baletky. V něm se ohlíží za studiem na pražské taneční konzervatoři, které provázela fyzická i psychická šikana pedagogů, i za dospíváním v devadesátkové Praze, které nedoprovázel ani rodičovský dozor, ani ochrana. V pražském Paláci Akropolis teď měly premiéru Metabaletky – taneční divadelní představení, které vychází z knihy i z toho, co se v životě Čechové dělo po jejím vydání.

Miřenka Čechová je bezesporu ve světě tance úspěšná. Po konzervatoři vystudovala DAMU, založila dva respektované taneční soubory, vyučuje doma i v zahraničí, píše knihy. Přesto nezapře jakousi křehkost, která její osobu provází v psaném textu, při tanci a hlavně v civilním projevu na jevišti. To všechno totiž Metabaletky jsou, kompilace tance, filmových i divadelních scén i interaktivní části, kdy je Miřenka jen Miřenkou, s konkrétní zkušeností a konkrétním prožitkem, o kterém s diváky otevřeně mluví.

Miřenka Čechová | metaBALETKY

Dá se říct, že knihou Baletky se Čechová vypořádala s tancem, a teď se tancem vypořádává s knihou. Trochu se mi příčí hodnotit Metabaletky jako běžné divadelní nebo taneční představení. Je to jako hodnotit prožívání vašeho letmého známého, který se potýká s úzkostí. Jste u toho a můžete dát najevo účast, ale to je asi tak všechno.

Miřenka v rámci představení o svých zkušenostech z konzervatoře, kdy jí denně někdo předhazoval, že je tlustá, hnusná, neohrabaná, netalentovaná a hloupá, říká: „Teď už je to dobrý.“ Druhým dechem ale mluví o záchvatech paniky, které u ní propukly po tom, co o své (ještě nevydané) knize dala první rozhovor, čímž pobouřila staré známé baletní kruhy. A usmívá se u toho tak, že si nejste jistí, jestli u toho, co se právě děje, máte a chcete být.

Premiéru a dvě další představení Metabaletek vysílal Palác Akropolis. S dalšími reprízami se počítá na začátek září, kdy snad tvůrce i diváky čekají lepší časy. Nicméně online prostředí Metabaletkám nijak neškodí, představení je skládané z více formátů, z nichž některé na obrazovku jasně patří. Hodinové Metabaletky bez přestání provází silná atmosféra, která se různě mění. Je to strach, který ostatně sama autorka považuje za stěžejní, je to nepochopení, samota, konkurence, odosobnění, šikana, stesk nebo touha. Diváci jsou svědky originálních inscenačních řešení i psychedelických předělů, kterým porozumí čtenáři knihy, ale ti, co ji nečetli, budou možná úplně mimo.

Miřenka Čechová | metaBALETKY

Pokud se máme bavit o Metabaletkách jako o běžné inscenaci, a ne jako o zpovědi, kterou se sluší nesoudit, pak v porovnání se svou silnou knižní předlohou trochu kulhají. Nejsilnějšími zůstávají zcela nedivadelní (re)citované pasáže z knihy, někdy překlápěné do tance, někdy pouze vyřčené, nebo Miřenčiny telefonáty s mámou. Představení má místy ukazovat nadsázku, pro mě zůstala ale jen pokusem. Téma se totiž jeví tak bolestně, že se mu zasmát jde jen velmi nuceně.

Ke konci přichází momenty, které už jsou nástavbou knize a doplňují její existenci o kontext toho, co nastalo po jejím vydání. Miřenčina tombola posbíraných hejtů i do kontrastu stavěné hlasy mladých baletek, kterým naopak pomohla, tady více než předtím působí jako terapeutické sezení, kam jste omylem vpadli, když jste si na chodbě spletli dveře.

Čtěte také

Závěr, který jsem slíbila neprozradit, působí trochu jako kýč. A možná zbytečná doslovnost související s odvahou se něčemu postavit. Přesto by se dal ztvárnit neotřeleji a jemněji. Jenže. Metabaletky jdou na krev vlastně celou dobu, nic v nich není prostřední a očividně nemají ambici dopřát divákům, aby něco sami vycítili nebo si něco domysleli. Není to na nich špatně. Když se díváte pozorně, pochopíte, že právě tohle střemhlav je pro Miřenku Čechovou absolutně nevyhnutelné podání. Takže pokud chcete vidět někoho, kdo vám bez zábran nasolí do očí svoje trauma, zaškrtněte si v diáři první zářijové dny a dejte Metabaletkám svůj čas.

Představení Metabaletky se vrátí do Paláce Akropolis po letních prázdninách. Poslechněte si recenzi Michaely Sladké.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.