Mezi rapem a identitou. Na videoartové výstavě Domestic Arenas v Rudolfinu je slyšet Kendrick Lamar

„Otázky oscilují mezi štěstím a bolestí, mezi životem a smrtí, mezi hledáním identity a spirituality,“ píše v průvodním textu kurátor výstavy Petr Nedoma. Výstava Domestic Arenas si dává vcelku ambiciózní cíl, pomocí umění propíchávat sociální bubliny a do problémů Afroameričanů nebo uprchlíků zasvětit i českého diváka. Diskuzní arénou je galerie a místo argumentů se tu hlásí o pozornost videoart, který je jednou sociálním dramatem z vyloučené lokality na okraji amerického velkoměsta, jindy meditativním snímkem o otrokářském průmyslu nebo session jazz-funkové kapely.

Zlatá stezka Černého Atlantiku

Hudba má na výstavě zásadní roli. Dílo m.A.A.d. od sedmatřicetiletého amerického režiséra Kahlila Josepha, který natáčel klipy pro Beyoncé nebo Samphu, je neurotickou zprávou z losangelského předměstí Compton – rapový komentář k záběrům pouličních parties i přestřelek zprostředkovává místní rodák Kendrick Lamar (název instalace odkazuje k rapperově desce z roku 2012). Současné obrazy jsou smíchané s dvacet let starými záběry Lamarova strýčka, který byl členem jednoho z gangů – vidíme je vedle sebe na dvou obrazovkách. Josephovo video připomene Lamarovy videoklipy, nese podobné rysy a motivy – jedním z nich je Afroameričan visící z lampy hlavou dolů, který se dostal i na titulní stranu přehledně zpracovaného katalogu k výstavě. Fanoušci si jistě vzpomenou na závěr videoklipu k tracku Alright z desky To Pimp a Butterfly, kde Lamar balancuje na lampě pouličního osvětlení.

Kahlil Joseph, m.A.A.d., 2014, záběr z videa|foto: Tiskový servis Galerie Rudolfinum

„Není od věci si uvědomit, že přinejmenším posledních osmdesát let je západní populární hudba bez černošského základu téměř nemyslitelná,“ zdůrazňuje Nedoma. Instalace Luanda-Kinshasa od kanadského umělce Stana Douglase bere diváka na improvizované nahrávání kapely. Vidíme jamovat umělce v místnosti rekonstruované podle slavného studia Columbia Records v New Yorku, kterému se přezdívalo The Church a nahrávala tu zpěvačka Aretha Franklin i trumpetista Miles Davis. Hudebníci mají afra a vedle bicích, basy, kytary se přidávají další nástroje jako bonga nebo syntezátory značky Moog. V jamu se míchá jazz s funkem a africkými tradičními rytmy – jam je ale jen iluzí vytvořenou dobrou střihačskou prací. Cílem autora bylo zachytit, jak mutovala černá hudba, převážela se na otrokářských lodích, šířila do různých koutů světa a mísila se s evropskou tradicí – ale aby člověk pochopil záměr, musel by si přečíst The Black Atlantic od Paula Gilroye nebo alespoň Hudbu ohně.

Do popových rituálů zasvětí návštěvníka Jeremy Deller, nositel prestižní Turnerovy ceny, který s argentinskou choreografkou Cecilií Bengoleo vytvořil snovou instalaci Bom Bom’s Dream. Ukazují v ní nespoutané taneční soutěže na Jamajce, které vypadají spíše jako „destruction derby“ a jsou doprovázeny tradičním dancehallem. Nesou v sobě živelnost i agresivitu žánru – v hlavní roli tu je japonská tanečnice Bom Bom. Zmíněná díla jsou jako hudební videa, mixuje se tu hudba i obraz a jsou zprávou o rozdílných identitách. Byla zastoupená také na londýnské výstavě Infinite Mix: Contemporary Sound and Image, ze které aktuální výstava v Rudolfinu čerpá.  

Jeremy Deller & Cecilia Bengolea Bom Bom’s Dream, 2016, záběr z videa|foto: Tiskový servis Galerie Rudolfinum

Víc otázek než odpovědí

Přestože jde o oddělená umělecká díla, soundtrackem k Domestic Arenas je černá hudba, jakmile stopa zmizí, začínáte vlastně trochu tápat. Přitom hudba by mohla být dobrým prostředkem, jak komentovat i témata dalších instalací. Umělec izraelského původu Omer Fast se ve svém sugestivním snímku zabývá tématem posttraumatického syndromu, když se mladý německý voják vrací do náruče své středostavovské rodiny. Britský umělec ghanského původu John Akomfrah bere návštěvníka galerie na historickou exkurzi do 16. století, kdy se první kolonizátoři setkávali s domorodými obyvateli – mísí se tu odkazy africké a evropské, citují úryvky ze Shakespearovy Bouře nebo Miltonova Ztraceného ráje. A Shimon Attie s projekcí Stateless metaforicky upozorňuje na hru, kterou hrají mocnosti s osudy lidí prchajících ze svých zemí – na plátně vidíme několik syrských uprchlíků v oblecích a šatech, hrají ruletu a jenom odevzdaně přihlíží, protože hru řídí náhoda, nějaká vyšší moc. Attie tak komentuje složitou geopolitickou situaci a jako jediný z umělců na Domestic Arenas vtahuje diváky i prostorově – můžete se stát součástí hry a posouvat se po políčkách jako žetony při hře.

Omer Fast, Continuity, 2012, záběr z videa|foto: Tiskový servis Galerie Rudolfinum

Domestic Arenas neměly být kopírkou konceptu Infinite Mix, proto jedna polovina výstavy s hudbou tematicky nepracuje – to je ale škoda. Koncept, kde se klipovitý pop propojuje s vysokým uměním a závažnými společenskými problémy, je dostatečně silný. A dalo by se vybírat z uměleckých děl pracujících s tématem popu, který se v posledních letech výrazně politizoval – stačilo by ještě víc kurátorské odvahy. Domestic Arenas jsou každopádně dobrou zprávou o tom, že Rudolfinum nechce rezignovat na to, co se děje v současném světě, a ukazuje zájem přinášet témata, která se nás týkají možná víc, než si myslíme. Nezasvěcený účastník ale možná odejde s víc otázkami, než do galerie přišel.

Výstavu Domestic Arenas můžete navštívit do 18. března 2018 v Galerii Rudolfinum.