Migranti jsou často osamělí a bezradní. My měli štěstí, říkají íránští bratři Mojtaba a Masoud

11. říjen 2018
Milad, Masoud a Motjaba Sadimovi

„Na cestě jsme potkávali hodně osamělých mladých mužů, kteří si nedokázali poradit se svojí situací a pak sahali i k alkoholu nebo drogám,“ vzpomíná Masoud na svůj úprk z Íránu do Evropy. Do Německa uprchl se svými bratry už před 22 lety a dnes jsou považováni za příklad úspěšně integrovaných imigrantů. Jaké to je, muset opustit v dětství svou vlast a ocitnout se najednou v úplně cizí kultuře? 

„Utíkali jsme společně s mámou, vůbec si nedokážu představit, jaké by to bylo, kdybychom byli sami,“ přiznává Masoud. Když museli opustit Írán, bylo jemu a jeho dvojčeti Mojtabovi jedenáct, jejich mladšímu bratrovi Miladovi devět. Jejich matka vystupovala proti režimu a před parlamentními volbami v roce 1996 dostala na vybranou – buď vězení, nebo odchod ze země. „Nechtěla, abychom zůstali sami a vyrůstali jako děti protirežimních rodičů. Plánovala odjet do Francie, kde žila naše teta, ale převaděči jí poradili, že jednodušší je požádat o azyl v Německu,“ vypráví Mojtaba, proč si vybrali za nový domov právě tuhle zemi. 

V devadesátých letech byla situace jiná než dnes, kdy se do Evropy snaží dostat desetitisíce lidí prchajících před válečnými konflikty nebo následky klimatických změn. „My jsme nastoupili v Teheránu do letadla a v Hamburku z něj vystoupili. Bylo to pro nás těžké, ale nezažívali jsme nic tak hrozného jako dnešní uprchlíci,“ říká Masoud. Po příletu jim začal život v uprchlických zařízeních. „Pro mě byl zásadní moment, když jsem si uvědomil, že i máma je bezradná a neví, co má dělat nebo co s námi bude. Už nebyla tím člověkem, který určuje, jak bude plynout náš život,“ vzpomíná Mojtaba.

„Je mi 19, se svými zážitky se ale cítím na 30.“ Uprchlíci se v bosenské „čekárně“ chystají na zimu

Uprchlíci v Bosně a Hercegovině, jedné z čekáren balkánské trasy, po které migranti směřují z Blízkého východu a Afriky do západní Evropy

Bosna a Hercegovina je jednou z čekáren balkánské trasy, po které migranti směřují z Blízkého východu a Afriky do západní Evropy. Ve městech po celé zemi se bezcílně potloukají lidé ze všech koutů světa. Na jednom místě se setkává univerzitní profesor z Pákistánu s devatenáctiletým bezdomovcem z Maroka. „Když už musím jít, snažím se alespoň poznávat nové kultury a lidi,“ říká mladík optimisticky. „Žijeme. Co ale bude v zimě?“ ptají se všichni.

Mojtaba i Masoud se shodují, že zásadní pro ně bylo, když začali chodit do školy a pomalu se dostávali do normálního života. „Ve škole jsme samozřejmě zažívali negativní i pozitivní věci, ale celkově byla nálada ve městě, kde jsme vyrůstali, dobrá. Měli jsme štěstí, nesetkali jsme se s žádnými xenofobními projevy,“ shodují se. Mojtaba nakonec vystudoval filozofii a historii, Masoud historické a politické vědy a Milad je programátorem. O svých uprchlických zkušenostech napsali knihu Unerwünscht (Nežádoucí). Na autorských čteních se setkávají i s lidmi, kteří do Německa přišli v posledních letech. „Když potkávám třeba čtrnáctileté děti, které zůstaly samy, tak vidím, že už vlastně dětmi nejsou. To, co prožili na té cestě, i jejich osamělost, to navždycky ukončilo jejich dětství.“ 

„Místní si na nás museli zvyknout. Nejen cizinci se musí učit nové věci, je to vždycky oboustranné.“ Jak se integrovali bratři Sadimovi na německém maloměstě a co si myslí o současné uprchlické „krizi“? Poslechněte si celý rozhovor.