Milovníci otevírání zámků. Na lockpickingu je láká překonávání tajemství i spolkový život

V PohodaSalonu v Hostivaři se přes týden odehrávají masáže nebo cvičení jógy. Teď se ale dočasně proměňuje v malou dílničku. „Jsem fyzioterapeut, v tomhle prostoru s lidmi cvičím. Takže jsem vlastně poskytla svou tělocvičnu, která se změnila na školicí centrum,“ říká účastníkům majitelka salonu a zároveň členka asociace lockpickerů Jana. Motivace přijít na setkání se mezi účastníky různí. „Na lockpickingu mě vždycky lákalo překonání něčeho tajemného, do čeho není vidět a je to svým způsobem technicky složité. To je pro mě výzva, která mě vzrušuje a přitahuje,“ říká David, který se jinak živí výrobou kazet. „Na workshop mě přihlásila moje přítelkyně, bylo to popíchnutí z její strany, abych konečně vyrazil a přestal o tom mluvit,“ dodává s úsměvem. Není jediným účastníkem, v jehož příběhu sehrála roli partnerka. „Zajímala mě technika toho zámku, tak jsem si pořídil první visací zámek a v práci si vybrousil planžetu. Objevil jsem to na Facebooku. Ve Snídani s Novou jsem viděl pány a přítelkyně mě ponoukla, jestli to nechci zkusit, a tak jsem se sem dostal,“ říká Ondřej, který pracuje jako nástrojař ve Škodovce.

Většinu organizátorů i účastníků z řad veřejnosti ale spojuje láska k hlavolamům. „Vždycky mě bavily hlavolamy, rébusy a hádanky. A úplně náhodou jsem narazil na lockpicking,“ říká Marek. Ten je civilní profesí chemik z Akademie věd, ale mezi členy asociace převládají profesionální zámečníci. Podle zámečníka Zdeňka, který drží světový rekord za nejrychleji otevřený zámek, se ale v jejich práci lockpicking příliš nepoužívá. „Je to zdlouhavá práce. Když si někdo zabouchne klíče, chce být rychle doma, nechce tam se zámečníkem čekat tři hodiny. Oficiální metoda je vyvrtat vložku, která se tím zničí,“ vysvětluje.

Lockpickerům je často vyčítáno, že jejich práce může vést ke kriminalitě, krádežím a vloupáním. To ale Marek zpochybňuje. „Zloději lockpicking prakticky nepoužívají. Je to tím, že zámek potřebují otevřít co nejrychleji. Zloděj raději dveře vypáčí, než aby u nich klečel patnáct minut a trápil se tam s vložkou,“ dodává. Oba členové asociace se shodují, že otevřít vložku je mnohem těžší, když je ve dveřích, než když ji drží v ruce někde na závodech a mohou si s ní otáčet, jak potřebují.

Nejdřív jsem se na tuhle zábavu dívala velmi nedůvěřivě. Nedovedla jsem si představit, jak sedím o víkendu na gauči u televize a snažím se otevírat jeden zámek za druhým. Zároveň jsem si ale uvědomila, že na rozdíl od mnoha účastníků setkání jako freelancer nemám jasně určenou hranici mezi pracovním a volným časem, který bych měla vyplnit nějakým koníčkem. Nakonec jsem si během workshopu také zkusila jeden zámek otevřít.

Když jsem navíc pozorovala nadšené zapojení všech členů asociace lockpickerů, vzpomněla jsem si na známou knihu Bowling Alone od amerického politologa Roberta Putnama. Popisuje v ní, jak se v USA během druhé poloviny 20. století rozpadla spolková činnost. Právě pokles angažovanosti v běžných spolcích podle něj zapříčinil i pokles důvěry a zapojení občanů do politiky a celkově oslabil strukturu demokratických institucí. Otevírání zámků se může zdát jako obskurní zábava a osobně se asi soutěžním lockpickerem nestanu, ale je otázka, jestli jeho skutečný smysl a největší přínos možná stejně jako u mnoha jiných spolkových aktivit nakonec neleží právě v podpoře větší angažovanosti ve veřejném prostoru. A také musím přiznat, že po šesti minutách snažení bylo klapnutí otevřeného zámku zkrátka příjemný pocit.