Minimalismus v guerilla gay střihu. Skladatele Julia Eastmana objevil svět i díky Petru Kotíkovi

2. říjen 2017

Stává se to zas a znova: v dějinách umění a popkultury se objeví postava, kterou jsme před lety přehlédli a významně doplní kánon, postaví se do řady s dalšími důležitými jevy, které dobu odrážejí, definují a nakonec překračují. Na tomhle procesu objevování, někdy až po smrti dotyčné a dotyčného, možná není nejdůležitější opožděná spravedlnost, ale naše překvapení, že jsme něco tak jasného mohli ve své době opomenout a přeslechnout.

Jak to že to tehdy bylo neviditelné a teď je to, řečeno dnešním jazykovým mixem, „tak obvious“? Vždycky nám to připomene, že každá doba má jiné priority a že pozdější časy si možná vyberou z našich dnů taky něco, čeho si zrovna nevšímáme a neceníme.

Pozdním objevem, který stvrzují nově vydané nahrávky včetně čerstvého titulu Joy Boy, se stal během posledních dvou sezón Julius Eastman. Donedávna to jméno znali insideři soudobé hudby a znalci newyorské scény: až s loňským albem Femenine se rozběhla do nového kola pověst o nezaměnitelném afroamerickém minimalistovi, kterého jeho radikálnost jen odsunula mimo centrum hudební komunity. Eastman rozhodně nenaplňoval staré představy o skladateli: spíš se hodil jako střípek do Ameriky, kde Terry Riley pořádal psychedelické celonoční seance, LaMonte Young vyškolil Johna Calea pro sound Velvet Underground a na mladé stěhováky Steva Reicha a Philipa Glasse v Carnegie Hall publikum pískalo a bučelo.

Minimalismus byl ve skladatelském světě historicky posledním skandálem – a Eastman zdaleka neprovokoval jenom tím, že do smyček saxofonů zpíval svým výrazným falzetem. Skladby připoutával jak k právům Afroameričanů, tak k vytěsňovanému tématu homosexuality. Nepáral se s názvy skladeb. Ty z cyklu Nigger Faggot, Crazy Nigger a Evil Nigger organizátoři v koncertních programech leckdy zkracovali ze strachu, že to publikum nevydýchá, o sponzorech nemluvě.

Pro nás je víc než zajímavé, že Eastman, známý zprvu jako koncertní zpěvák, se seznámil se skladatelem, flétnistou a organizátorem Petrem Kotíkem a řadu let spolu pracovali v souboru pro soudobou hudbu S. E. M. Ensemble. Kotík, který posledních dvacet let stojí za festivalovým bienále Ostravské dny nové hudby, říká, že začátkem sedmdesátých let byl Eastman jako člen jeho rodiny. Společně natočili i radostnou, energickou, až chaotickou skladbu Femenine: záznam z roku 1974 vloni vyšel na labelu Frozen Reeds a odstartoval novou vlnu užaslého zájmu. Sám Eastman zemřel v pouhých devětačtyřiceti letech: počátkem osmdesátých let sice spolupracoval s producentem Arthurem Russellem a minimalistkou Meredith Monk, ale kariéru neudržel a před smrtí v roce 1990 žil jako bezdomovec.

Čerstvě teď vychází další nahrávka Petra Kotíka s Juliem Eastmanem. Jmenuje se Joy Boy a Kotíkův S. E. M. Ensemble ji po newyorském provedení hraje tento týden na výrazném festivalu Sacrum Profanum v polském Krakově. Eastmanovi je tu věnovaná celá řada koncertů, už samotné tohle rozhodnutí znamená v Polsku u autora titulů jako Gay Guerilla něco kontroverzního. Sacrum Profanum je cool spojnicí mezi skladatelskou scénou a art undergroundem a při pohledu na program dodejme, že to není nízkorozpočtová akce. Oren Ambarchi a Stephen O’Malley přijíždějí hostovat ve skladbách spektralistického zvuku, hudebníci z kapel Kayo Dot, Nadja a Circle zase pro festival napsali skladby. Dalšími lákadly jsou jména autorů Moondog, David Toop, Ana-Maria Avram, Raphael Roginski nebo Jennifer Walshe. Festivalový Krakov, to není jen Unsound, a Sacrum Profanum to letos dost pádně dokazuje.

autor: Pavel Klusák
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka