Míra Pátý z Day After Records: Bolestí většiny dnešních kapel jsou velké ambice

20. červen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03148925.jpeg

Vydávání desek bylo pro Míru Pátého vždycky o chemii fungující mezi labelem a kapelou. Přestože poslední vinyl vyšel na jeho plzeňském Day After Records v roce 2008 legendárním Lvmen, značka žije dál – z vlastní iniciativy a úcty kapel k vydavatelství zdobí nahrávky postblackmetalových Nic nebo Made by the Fire. Od roku 1991 si totiž Day After vybudovalo šířením úzce vymezené muziky nezpochybnitelnou pozici na hardcore punkové scéně nejenom u nás.

Ve skladu hudební distribuce, kterou Míra provozuje pod stejným jménem, zavalený vinyly říká, že jeho čas jako vydavatele už nejspíš vypršel.

Co předcházelo založení Day After?
Za totality jsem byl tady v Plzni na škole. Byl jsem teenager, který chodil na lokální koncerty a pomalu se seznamoval s undergroundovým prostředím. Ve chvíli, kdy jsem začal mít problémy s policajty, došlo k převratu a bylo to. Když jsem přišel z malé vesnice do Plzně, bylo mi patnáct let – konec té doby jsem zažil. Hlavně jsem teda ale zažil převrat – sundání poklice a objevení spousty různých obzorů, které mě naprosto fascinovaly. To mi přišlo zajímavější.

Hned od začátku, kdy jsem viděl první kapelu nebo slyšel první nezávislou desku, jsem si nemyslel, že bych někdy taky desky mohl vydávat. Přišlo to samospádem. Takhle začínala spousta lidí. Většinou tak, že jsi, dám příklad, vydal časopis a ten jsi vyměnil s kámošem, který vydal taky časopis nebo kazetu – pomalu se ti rozrůstala distribuce a vydání desky byl další krok. Nebylo to nic, co bych měl naplánované. Probíhalo to spíš organicky, než že bych jel striktně podle byznys plánu.

A k vydání LP Kritické situace ses dostal jak?
Samozřejmě jsme se znali. Když se na to podívám s odstupem dvaceti let, a teď to bude možná trošku kontroverzní, jeden druhého jsme využili, v dobrém slova smyslu. Protože jsem byl magor, který měl prostředky a chtěl tu desku udělat – za podmínek, které si oni stanovili. To znamená, aby tu desku mohli nahrát v dobrém studiu nebo aby to vyšlo s profi obalem. To jsem jim poskytl. Na druhou stranu pořád podotýkám, že jsem byl kluk z vesnice. Byl jsem dost vyjukaný a vydání té desky mi pomohlo, abych se nějak intenzivněji zapojil do subkultury a mezinárodní scény.

03148920.jpeg

Název Day After souvisí se sundáním té poklice?
Hodně lidí si myslí, že název odkazuje k tomu postkatastrofickému filmu, což není pravda. Je to pravý opak. Souvisí to s tím, že se v té době zároveň s punkem a hudební scénou rozmohl nespočet spolků, které přicházely s více či méně katastrofickými scénáři toho, jak svět dopadne, když se k němu budeme chovat tak, jak se k němu chováme. Já chtěl ukázat, že i po tom velkém třesku přijde další den. Úplný název zněl „Co bude den poté?“.

Day After už delší dobu nefunguje jako vydavatelství, z jakých důvodů? Myslíš, že už nikdy nevydáš žádnou desku?
To nemůžu kategoricky tvrdit. Myslím si ale, že můj čas už zkrátka a dobře vypršel. Těch důvodů je několik. Zaprvé se úplně změnila podstata vydávání desek – vždycky bylo součástí nějaké subkultury, nějakého networku. Protože ruku v ruce s vydáváním šla i jejich distribuce a ta se děla pomocí podobně laděných nadšenců po celém světě. Tato síť už v současné době prakticky neexistuje. Nástupem sdílení digitálních souborů většina těchto lidi vymizela, tím pádem jsem já přišel o platformu, kde jsem mohl desky distribuovat.

03148922.jpeg

Druhá věc právě souvisí s tím používáním internetu k šíření a vydávání hudby – to je věc, která mě moc nezajímá. Třetí je taky to, že pro mě vydávání bylo hodně osobní záležitostí. S většinou těch kapel jsem se znal, byli jsme kamarádi a tím, jak je člověk starší, se okruh kapel přirozenou cestou zužuje, protože mí vrstevníci z kapel spíš odchází, málokdo je zakládá. S těmi mladšími ročníky se já už moc nepotkávám. Každý máme jiné priority, jiné názory. Jak říkám, asi se to muselo stát.

Nevydával jsem taky desky jenom proto, že se mi nějaká kapela líbila, ale bylo to proto, že jsem byl kamarád těch lidí, kteří hráli hudbu, co se mi líbila. Bez toho to v mém případě nefungovalo. Jakmile byla tady ta chemie narušená, vydávání pro mě ztratilo význam.

V návaznosti na to mě napadá, jak se zpětně koukáš na působení Sunshine, kterým jsi vydal debutovou nahrávku.
Musíme to nějak rozčlenit, protože jejich kariéra má několik fází. Ty pravděpodobně myslíš, když odešli od nás k major labelu. Dívám se na to v klidu, samozřejmě v době, kdy se tohle lámalo, to moc klidné nebylo. Nebudu říkat žádnou novinu, ale Karel je velice ambiciózní člověk, který si jde tvrdě za svým cílem. Kapela dospěla do stadia, kdy už jsem jí nemohl nikterak pomoct, dostali nabídku a šli po ní. Myslím si, že by byli blbí, kdyby to neudělali. To, jak ta nabídka skončila, stejně jako jejich další kariéra, je jiná věc. Bylo by jednoduché je buď odsoudit, nebo popravit, ale ani jedno z toho dělat nebudu. Nikdy jsem s velkými firmami nespolupracoval, takže nevím, co to obnáší. Nikdy jsem taky nebyl v situaci, kdy už bych byl zralejšího věku a měl se rozhodovat mezi tím, jestli si zvolím cestu, že budu hrát dobré koncerty po Čechách, nebo jestli se vrátím zpátky do klubů po Evropě, budu trávit měsíc nebo dva v dodávce a hrát koncerty, které můžou v častých případech stát úplně za nic.

00785512.jpeg

Jedno je přes všechny zlé jazyky a klepy jisté – byla to kapela, která vyšla z úzce vymezené subkultury a dostala smlouvu, jakou tady dostalo pár vyvolených. Tu smlouvu jsem viděl, takže nelžu. A to, že vydání desky nedopadlo tak, jak by si přáli, je ironie osudu. To americké vydavatelství v té době podepsalo dva zahraniční umělce, co já vím. Jedním byli Sunshine a druhým James Blunt, který v tom samém období prorazil. Nebyl to žádný moloch, šlo o sublabel nějakého majoru. Měl asi tři nebo čtyři zaměstnance. Je úplně logické, že firma vrhla síly na Jamese Blunta a tu druhou kapelu odsunula do pozadí.

Na závěr bych chtěl zavzpomínat na první desku Lvmen, která je pro domácí scénu opravdu zásadní – jak k tomu došlo?
Úplně nevím, jestli mluvíš o tom prvním albu nebo o tom prvním dvanáctipalci, kde měli jenom dvě skladby. Byl jsem dobrý kamarád s Čepicem, jejich původním basákem. Ve finální fázi hrál taky v Ember, což byla kapela ze Sokolova, kde hrál za dobrý paměti Dáda – dlouhá léta můj nejlepší kámoš. K téhle partě jsem měl blízko. Příběh byl takový – dali dohromady kapelu Lvmen a plánovali si sami vydat první dvanáctipalec, čehož jsem se z nějakých důvodů ujal. Vydali jsme to jako Day After půlčíslo. Bylo to, myslím, číslo 23,5. Po tady tom dvanáctipalci jsme vydali první album, které už bylo regulérní Day After titul.

03148921.jpeg

Kapely jako Ember nebo Lvmen byly jasným příkladem symbiózy, kdy nahrávací společnost spolu s kapelou tvoří jeden celek. Byli jsme jedna parta, byli jsme pořád spolu, mysleli jsme si to samé, dělali jsme to samé. Neměli jsme žádné velké ambice, což je teď taková bolest spousty kapel, že chtějí prorazit svět. My jsme si jenom dělali své a to nám bylo společné.

autor: Miloš Hroch
Spustit audio