Mixtape, nebo album? Průvodce po sporech hudebníků a vydavatelství

V červenci 2015 oznámila Charli XCX, že pracuje na svém třetím, podle jejích slov nejpopovějším albu. První singl z chystané desky jí dával za pravdu – v tracku Vroom Vroom se snoubila citlivost pro chytlavé melodie s tehdy kulminující vlnou hyperrealistické produkce, nastartovanou autory kolem kolektivu PC Music. O dva roky a tři singly později to ale začíná vypadat, že s releasem ohlášené nahrávky to bude přece jen komplikovanější. Spory s jejím domovským vydavatelstvím, náležícím pod konglomerát Warner Music Group, způsobily, že Charli v uplynulém roce vydala hned dva mixtapy. Oproti původním optimistickým rozhovorům dnes už zpěvačka jen trochu rezignovaně říká, že si není jistá, jestli třetí dlouhohrající desku někdy vůbec vydá. To samo o sobě nemusí být vůbec na škodu, oba mixtapy jsou zvukově i hudebně odvážnější než jakýkoliv případný release kontrolovaný PR mašinou velkého labelu.

Charli XCX zdaleka není první interpret, který má se svým vydavatelstvím problémy. Historie popu je do jisté míry i historií soubojů mezi idealistickými vizemi autorů a businessovými plány labelů. Novinkou není ani rozhodnutí zpěvačky obejít smlouvu s labelem svévolným vydáním nového materiálu. Střet mezi Charli a Warner Music Group je ale o poznání mírnější, než byly některé slavnější třenice minulosti, které zahrnovaly táhlé soudní spory, změny jmen interpretů nebo rasově motivované urážky.

Neil Young vs. Geffen

Na začátku osmdesátých let podepsal Neil Young smlouvu s vydavatelstvím Geffen. Hned vzápětí vydal na své poměry odvážnou desku Trans, ve které pod vlivem Kraftwerk experimentoval se syntezátory a vokodérem. To rozzuřilo Davida Geffena, který od Younga očekával jeho standardní mix country, folku a rock’n’rollu a začal na zpěváka tlačit, aby nahrál album, kterým by labelu vynahradil nevalné zisky z prodeje Trans. Neil Young zareagoval tak, že začal nahrávat „konceptuální rock’n’rollové album Everybody’s Rockin’“, kterým chtěl labelu ukázat, „jak zní Neil Young, když mu někdo říká, co má dělat“. Nepříčetný Geffen zrušil nahrávání alba v půlce a dal tak vzniknout nejhůře hodnocené nahrávce Youngovy diskografie.

Tím ovšem celá rozepře ani zdaleka nekončí, David Geffen podal na Younga žalobu za ušlý zisk ve výši 3,3 milionu dolarů, na což reagoval písničkář protižalobou ve výši 21 milionů dolarů za porušení kreativní volnosti garantované smlouvou. Poté co obě žaloby začaly odrazovat hudebníky, kteří se plánovali labelu upsat (v čele s R.E.M), se David Geffen Youngovi omluvil, obě žaloby byly postupně staženy a Neil Young se po krátkém intermezzu k vydavatelství vrátil.

Prince vs. Warner Bros.

Na začátku devadesátých let byl Prince na vrcholu sil. Měl za sebou veleúspěšnou druhou polovinu osmdesátých let, ve které několikrát obsadil přední místa v americkém žebříčku, pár menších skandálů spojených se sexuálním podtextem jeho tracků a vyprodaná světová turné. Zároveň s tím rostla jeho nespokojenost s direktivním vedením Warner Bros., u kterých byl upsaný. Kromě neshod plynoucích z toho, že label odmítal Princovy požadavky na postupné vydávání všech tracků, které kdy nahrál, měl celý spor i rasový podtón.

Deska týdne: Mixtape Charli XCX je lekcí z popového futurismu

• Upravit
• Smazat

Anglická zpěvačka Charli XCX odmítá hrát podle pravidel svého labelu a místo odkládané třetí studiové desky vypustila na konci roku mixtape Pop 2. Naplno odhaluje její vizi inovativní futuristické hudby, která je napojená na excentrické vize kolektivu PC Music.

V roce 1993 se Prince rozhodl, že i přes nesplněné závazky od labelu odejde, narazil ale na to, že práva na jeho umělecké jméno vlastní Warner Bros. Začal tak vystupovat pod jménem Umělec dříve známý jako Prince (TAFKAP nebo The Artist), aby posléze za svůj pseudonym prohlásil nevyslovitelný grafický symbol, který doprovázel výrazným nápisem „otrok“ na tváři. Když mu v roce 2000 vypršela smlouva s Warner Bros., vrátil se ke svému původnímu uměleckému jménu, po zbytek kariéry ale nepřestal velké labely kritizovat. Sluší se dodat, že se i nadále spoléhal na tradiční metody distribuce, nově se ale Prince jal podepisovat smlouvu s labelem vždy jen na jednu desku.

Fiona Apple vs. Epic

Třetí studiová nahrávka Fiony Apple byla podle všeho připravená už na začátku roku 2003, její label Epic ji ale odmítal vydat. Jako i v předchozích případech vadil vydavatelství malý komerční potenciál alba. Spor vyústil v najmutí producenta Mikea Elizonda, který měl spolu s Fionou Apple celou desku předělat. Ani to ale Epiku nestačilo, svoji nespokojenost se směrem, kterým se Apple pustila, dal najevo i tím, že autorům poskytl peníze vždy jen na nahrání jedné písničky. Celou aféru pak dále rozdmýchávali fanoušci webovou kampaní FreeFiona, která se snažila pomocí petice přimět Epic, aby dal desce zelenou, zároveň na ředitelství společnosti poštou přicházely záplavy umělých jablek. Po dvou letech se Epic rozhodl náporu podlehnout a Extraordinary Machine, které je kritikou i fanoušky dodnes považované za její nejlepší album, vydat.

Radiohead vs. EMI/Parlophone

Hail to the Thief bylo poslední album, které měli Radiohead povinnost vydat u dceřiné společnosti EMI, Parlophone. Ihned poté se rozhodli přejít k nezávislému labelu XL Recordings, který jim mimo jiné povolil větší volnost v metodách distribuce nahrávek. To, že rozchod kapely a vydavatelství neproběhl úplně bez problémů, se ukázalo, když v roce 2007 vydali sedmé studiové album In Rainbows. EMI se totiž rozhodlo v tom samém týdnu uvolnit k prodeji veškerou diskografii Radiohead, aby rozmělnilo potenciální komerční úspěch nového alba. Kompletní katalog kapely zároveň na internetu propagovali kontextovou reklamou, která lákala fanoušky na nákup čerstvé desky. Dlužno dodat, že ani jeden z úskoků nijak zvlášť neovlivnil úspěch In Rainbows, jediné, co se EMI prokazatelně povedlo, bylo upozornit na neférové taktiky velkých vydavatelství.

Frank Ocean vs. Universal Music

Čtyři roky dlouhé čekání na druhou dlouhohrající desku Franka Oceana byly poznamenané spory plynoucími z exkluzivní smlouvy, kterou měl Ocean podepsanou s labelem Def Jam, dceřinou společností hudebního giganta Universal Music. Aby dostál povinnostem vyplývajícím z jeho smlouvy s vydavatelstvím, rozhodl se v krátkém sledu vypustit hned dvě alba. To první z nich, audiovizuální Endless, vydal u Def Jam. Kvůli třenicím, ve kterých se label snažil ovlivňovat Oceanovu tvorbu, ale deska vyšla pouze ve formě třičtvrtěhodinového filmu, který si zájemci mohli koupit jako celek přes služby iTunes a Apple Music. Samotný fakt, že zamezil možnosti stahování jednotlivých tracků, sám o sobě dost zmenšil komerční potenciál nahrávky, Ocean ale dva dny po Endless vydal na svém labelu Boys Don’t Cry desku Blonde, která se vzápětí vyšplhala na první místo amerického i britského žebříčku. Oceanovi se tímto krokem povedlo odstřihnout od smluvních povinností s Universal Music, zajistit si vysoká čísla prodejů a získat kontrolu nad svou hudbou a jejími výnosy.

Vzhledem ke stále se umenšující roli velkých vydavatelství a boomu streamovacích služeb se dá předpokládat, že bude růst počet interpretů, kteří labely vůbec nepotřebují. Zároveň s tím budou ale potenciální konflikty mezi umělci a jejich labely čím dál tím častěji ústit v opakování taktik, kterými v minulosti hudebníci bojovali proti tlaku nadnárodních společností. Budoucnost tedy pravděpodobně přinese více nečekaných releasů, mixtapů, ale bohužel i nepříjemných rasově a sexisticky motivovaných urážek, jako tomu bylo třeba ve sporech, které se svými vydavateli vedli Michael Jackson nebo Amanda Palmer. Některé z výše zmíněných příkladů ukazují, že ne vždy jsou tyto třenice na škodu, alespoň z pohledu fanoušků. Oceanova Blonde nebo oba mixtapy Charli XCX patří k tomu nejlepšímu ze současného popu. Na neuspokojivý stav, ve kterém se nacházejí velké labely, prokazuje i to, že přibývá mladých interpretů, kteří se rozhodli jít cestou samostatné internetové distribuce nebo spolupráce s menšími, nezávislými labely.