Mladé lidi trápí rodičovské spory a problémy v ústavní péči, říká Anna Šabatová

„Ten čas, který jsem strávila s kolegy v kanceláři veřejného ochránce práv, považuji za jeden ze dvou vrcholů svého života, kdy jsem naplno mohla dělat něco, co jsem považovala za velmi důležité. Když to zpětně hodnotím, tak ten první vrchol byla činnost v Chartě 77.“ Anna Šabatová působila v úřadu ombudsmana, jako zástupkyně Otakara Motejla, už mezi léty 2001–2007. Může tak zhodnotit proměnu úřadu v delším časovém horizontu. Způsob, jak lidé nahlížejí na své problémy, se podle ní v zásadě nezměnil. V průběhu let začali častěji posílat podněty, které jsou v působnosti veřejného ochránce práv. „Změnil se počet lidí, kteří se obrátili tam, kam měli,“ říká Šabatová.

Čtěte také

Anna Šabatová a Saša Uhlová: Feminismus má přinášet i možnost být bez obav o peníze doma s dětmi

Poznamenává však, že podněty se mění jednak na základě změny legislativy a zároveň vlivem mezer ve státní správě. „Pamatuji si, že v roce 2003 byly veliké problémy na katastrálních úřadech, protože tam bylo málo pracovníků. Teď jsem zase zažila velké průtahy ve správních řízeních o přestupku v dopravě, protože tam anebo na pracovních úřadech není dostatek lidí. Takto se to proměňuje. Vidíme tedy, kde jsou v tu chvíli mezery ve státní správě. Kde to skřípe. Veřejný ochránce je takový lakmusový papírek. Když je někde nějaký problém, tak se to vždy projeví větším počtem stížností.“ V poslední době podle Anny Šabatové chodily nejčastější podněty z oblasti sociálního zabezpečení.

Přestože podněty od starších občanů převažují, podle Anny Šabatové se na kancelář veřejného ochránce práv obrací i mladí. Mezi nimi jsou často podněty lidí vyrůstajících v ústavní péči, ve výchovném ústavu nebo dětském domově. Lidé do 30 let zase řeší často způsoby čerpání rodičovských příspěvků nebo naopak problémy s umístěním handicapovaného dítěte do běžného vzdělávacího proudu a jeho nárok na asistenta. „Teď už je to stanovené zákonem a lépe vymahatelné, ale ještě do roku 2016 jsme vedli celou řadu šetření.“

Čtěte také

Ombudsman Křeček je tragédie, ale pád demokracie nezpůsobí. Umíráček jí totiž zvoní i bez něj

Na úřad se podle Šabatové ale nejčastěji obrací starší lidé, často s nižším vzděláním. Přestože se počet podnětů za poslední léta vyšplhal zhruba na 8 000, což je o polovinu více oproti počátkům úřadu, řada lidí dle slov Šabatové stále o možnosti obrátit se na úřad veřejného ochránce neví. „Podle mě se jedná o lidi s velmi nízkým vzděláním a třeba i ve velkých problémech. Musíte na to mít určitou míru znalostí a sociálních dovedností, abyste sepsali tu stížnost. I když jsme velmi nízkoprahoví, stále nám ještě chodí nemalá část podnětů psaných rukou. A třeba nám vůbec nechodí dopisy z vyloučených lokalit,“ říká Šabatová.

A jak vidí Šabatová budoucnost úřadu? „Teď víme, koho máme zvoleného na dalších šest let. A já doufám, že ten dobře postavený základ instituce by neměl způsobit nějaké větší odchýlení od jejího poslání. A pak uvidíme. Pak bude zase nějaký jiný kontext. Bude jiná sněmovna. Je to trochu nevyzpytatelné.“ A po čem se bude Anně Šabatové stýskat? „Budou mi chybět kolegové, mám tam řadu přátel. Taky mi budou chybět diskuze nad jednotlivými případy. Velmi často jsme diskutovali dialogicky. A není to tak, že jsem vždycky rozhodla já. Když jsme se loučili, tak mi jeden kolega řekl, že bylo hezké se mnou někdy nesouhlasit,“ shrnuje své pocity Šabatová.