„Mladé vězně musíme oddělit od recidivistů, jinak jsou jako v džungli,“ říká vězeňský psycholog

14. červen 2018
 Věznice ve Vinařicích

Sedm z deseti vězňů v Česku se za mříže brzy vrátí, ukazují data za poslední dekádu. Podobný scénář platí u mladých trestanců. Vězeňství se ale pomalu mění a zkouší nové programy: třeba speciální oddělení pro dvacátníky. Inspirací je Skandinávie. „Líbí se nám jejich princip normality. Ten říká, že pobyt ve vězení je už sám o sobě trest. Ostatní by mělo působit tak, aby člověk nepáchal další trestnou činnost, až z něj vyleze,“ říká psycholog Vězeňské služby ČR Václav Jiřička.

Mladý vězeň, který je v cele ponechán svému osudu, se s největší pravděpodobností brzy začne učit od těch zkušenějších. Podle Jiřičky tu platí pravidla podobná životu v džungli: prosadí se ten nejsilnější. „Dokonce jsme měli v jedné věznici případy, kde se mladiství snažili přiblížit dospělým tím, že schválně páchali ve vězení trestnou činnost. Získali si tím zásluhy,“ vysvětluje psycholog.

Nové programy, které začínají fungovat v posledních letech i v Česku, tomu mají zabránit. Například ve věznici v Kuřimi vyrostla před časem speciální budova, kam se mohou dostat jen mladí a poprvé trestaní lidé. Jejich denní rozvrh je oproti „klasické věznici“ podstatně nabitější. „Zjišťují se u nich konkrétní rizika a pak se jim na základě výsledků věnují odborníci. Většina vězněných osob jsou lidé, kteří byli v dětství traumatizováni. Sami byli oběťmi. Naučili se tyto vzorce chování. Teď mají za úkol si to uvědomit,“ popisuje smysl programu Jiřička. „Zdá se, že funguje, když se odsouzených ptáte na příčiny jejich kriminálního jednání. Recidiva je pak v průměru až o polovinu nižší, než když je necháte si trest jen odsedět,“ tvrdí.

Těžká cesta za mříže

Základní příčiny toho, proč se mladí vůbec dostanou do vězení, se podle něj v čase moc nemění. „Je pravda, že někteří moji kolegové by mluvili o dlouhodobých trendech. Jiní by řekli, že se mění výrazně. Podle mě je to někde mezi. Základ zůstává stejný. Určitě se ale proměňuje drogová scéna nebo druh násilí. Roste brutalita,“ říká psycholog. Objevují se i nové trestné činy. „Mladí se třeba nahrávají při tom, když někomu ubližují, a pak to dávají na sociální sítě.“

Skončit už například ve dvaceti za mřížemi dnes ale není jednoduché. „Člověk za sebou musí mít poměrně dlouhou historii trestných činů nebo už musí jít o něco vážnějšího. Soudy vidí pobyt v cele až jako poslední možnost. Ten, kdo se tam dostane, opravdu není někým, kdo jednou uklouzl,“ říká Jiřička. O to hůře se s ním pak i následně pracuje. A více hrozí recidiva.

Vazební věznice Praha Pankrác

Ta by se z poměrně vysokých čísel, která ukazují současné tuzemské statistiky, mohla podle odborníků dostat na zhruba čtyřicet až padesát procent. „Taková čísla vykazují země, kterým bychom se chtěli přiblížit,“ tvrdí psycholog. Inspiraci hledá vedení českých věznic hlavně ve skandinávských zemích. „V našich očích to dělají velmi dobře, v současnosti skoro nejlépe na světě. Ale zase nejde o úplnou novinku. Už v šedesátých letech jsme se inspirovali programem zacházení s násilníky psychopaty v Dánsku.“

Klokani místo ostnatého drátu

V Norsku využívají koncept takzvané otevřené věznice. Před necelým rokem podobné zařízení začalo fungovat i ve středočeských Jiřicích. Od „normálních“ vězeňských bloků se liší na první pohled. Trestanci bydlí v baráčcích připomínajících letní tábořiště. O pokoj se nedělí i víc jak deset vězňů, ale jen dva. Kolem domků si sami pěstují zeleninu a starají se o králíky, lamu a klokany.

„Smyslem otevřené věznice je ověřit si u odsouzených, kteří už prošli určitým procesem a osvědčili se, zda jsou dostatečně připraveni na život venku. Případně jim s tím pomoci. Umísťují se sem lidé, kterým trest za krátkou dobu končí, například za rok. Musí se naučit co největší samostatnosti,“ vysvětluje Jiřička.

Opakovaně se přitom ukazuje, že velkou roli hraje v celém procesu názor veřejnosti. Ta si ale často pod podobnými novinkami představí jen zařízení, kde si vězni žijí až v příliš velkém luxusu. „ Když se zeptáte někoho na ulici na jeho názor, tak vám řekne, že vězeň je od toho, aby pykal. Jde mu hlavně o to, aby byl pořádně potrestán, a neřeší, co s ním bude, až vyjde z vězení,“ popisuje svou zkušenost psycholog. „Jenže z našich zkušeností se jasně ukazuje, že intervence jsou mnohem účinnější než přístup, kdy s vězni vůbec nepracujeme,“ dodává Jiřička.

Jak zabránit tomu, aby se mezi vězni kumulovalo napětí a na záchodech se bili? A co se v českém vězeňství ještě musí změnit? Poslechněte si celý rozhovor.

Spustit audio
autor: Markéta Žižková
  • Společnost
  • Rozhovor