Mlčící většina i nadšení pro volný trh. Jak hodnotit českou demokracii od roku 1989 po současnost?

„V době sametové revoluce jsem byl v emigraci, v Mnichově, takže jsem revoluci, až na několik návštěv a pobytů v Občanském fóru, neprožíval osobně. Spíš jsem ji analyzoval,“ vzpomíná Jiří Pehe, pro kterého změna režimu znamenala dvojí radost. „Znamenala možnost, že se sem jednoho dne vrátím, což jsem nakonec udělal,“ vysvětluje. „Představa, že celá společnost byla tou změnou nadšená, byl narativ, který platil a vládl v prvních deseti letech,“ upozorňuje v debatě Pehe s tím, že nyní je podle něj situace jiná. „Když se podíváme na průzkumy, třeba ten, který si teď objednala organizace Paměť národa, tak vidíme, že asi jen 40 procent lidí nad 40 let si myslí, že sametová revoluce byla dobrá. Mám proto pocit, že tu byla tichá většina, která přešla do nového režimu, protože ji nové elity vtáhly do nových poměrů. Nejsem si jistý, kolik lidí v té tiché většině bylo naplněných tužbou po liberální demokracii a svobodě,“ podotýká.

18 fotografií

Ondřej Císař žil v době převratu na malém městě, na politické a společenské změny se díval z lavice na gymnáziu. „Nadšení jsem tehdy sdílel, to naivní nadšení, že to špatné končí a dobré přichází. Podporoval jsem to velmi, v principu se na tom nic nezměnilo dodnes,“ říká sociolog a přichází s daty a čísly. „Když se podíváme na výzkumy, tak vidíme na začátku 90. let všeobecně sdílenou podporu revoluce. Komparativní data, která srovnávala podporu liberálnímu systému ve východoevropských a západoevropských zemí, ukazují, že postkomunisté podporovali liberální kapitalismus více, na Západě s ním asi měli více zkušeností. Je pravda, že si pod ním nikdo nedokázal nic konkrétního představit,“ myslí si Císař.

Jak hodnotit 30 let demokracie? Debata Po sametu na MFDF Jihlava|foto:Radek Lavička, MFDF Jihlava

Historička Adéla Gjuričová, která na podcastové sérii Po sametu spolupracuje jako odborný poradce, na jihlavském festivalu vzpomíná, jak si s kamarády jako nezletilá v době revoluce připíjela na smrt komunismu. „Prožívala jsem to tak, že dějiny nejen nekončí, ale že začínají, že to teď všechno nastane. Nastalo to velmi úspěšně a spokojeně, byla jsem pražská mladá holka, která trochu uměla anglicky, vzdělaná. Všechny ty možnosti se mi opravdu otvíraly. Teprve posléze jsem si uvědomila, že jsem mohla být stejně stará holka na malém městě, po učňáku, které by zavřeli továrnu, do které jediné mohla nastoupit. Úplně rozumím těm průzkumům, rozumím tomu, co všechno museli lidé potlačit, když museli celá 90. léta předstírat nadšení pro soukromé podnikání,“ říká. „Tohle mě trápí. A taky proto se tím zabývám výzkumně. To, co nacházím, je mnohem nemilosrdnější obraz než ten, který se odrazil v mé paměti.“