Moderátorka Anita na freeridu v Íránu. Typický perský zvyk? Usmívat se na kolemjdoucí
„Asii musíš prožít naplno,“ významně pomrkávali přátelé, navracejíc se pohublí z Indie a ještě exotičtějších dálek, a já se se jen shovívavě usmívala, myslíc si něco o jejich zřejmě příliš chatrné tělesné schránce. Obávaný „střet s jinými bakteriemi“, který by naprosto změnil směr mojí cesty, se mně doteď na cestách tímto kontinentem vyhýbal.
Cesta do Íránu ale zaplnila další bílé místo na mapě mých zkušeností a já musela po skvělých dvou dnech ježdění v Schemshaku, jednou vyšlapaném hřebínku a jedné parádní lajně sjeté za nulové viditelnosti, trpět v horečkách poblíž toalety. Poslouchat, jak skvělé výhledy skrývá blízké středisko Danbarsar a kolik netknutých prašanových plání nabízí třetí lyžařské centrum poblíž, Dizin.
Holky na svahu
„Vostrý freeriderky jsme žádný nepotkali,“ dušovali se každé odpoledne kluci po návratu a pak vyprávěli o odbarvených íránských holkách, slunících se s dokonalým make-upem na lanovce.
U mě vítězila paní Faty, která se sice svou skvělou večeří podílela na mé střevní tortuře, nicméně na kopci válela slušně a hlavně s vášní pro sport, který v Íránu není zcela tradiční. Když paní Faty takhle dává, jsou íránské lyžařky zachráněny.
Na jih
Nutno podotknout, že jsem ve svých potížích nebyla sama, postupně se na marodce vystřídala větší část naší skupiny, ale pravdou je, že sil ubylo nejvíc právě mně. Když jsme se poté, co už jsem byla schopná se účastnit porady, domlouvali, co podnikneme dál, byla pro mě představa kilometrů stoupání do kopce za pořádným sjezdem naprosté sci-fi. Část skupiny už měla navíc odbyto vrchovatě a těšila se za teplem.
A tak padlo rozhodnutí držet se původního plánu a po týdnu „shredění“ (někdo sjížděl na širokých plácačkách kopce, někdo… ne) vyrazit na zbývající týden na jih, do pouště. A těsně před odletem ještě prověřit majestátní horu Tochal, ležící přímo nad Teheránem.
Pouštní úsměv
Z Schemshaku jsme se, srandovně naládovaní ve dvou taxících, přepravili do Teheránu. Ve známém hostelu nechali lyže a nalehko vyrazili na jih.
Starověký Yazd, tisíce let stará města v poušti Kharanaq a Meybod, oslnivá krása naprosté pustiny zoroastriánského poutního místa Chak Chak hluboko v poušti a velkolepý Esfahán za tu mnohahodinovou cestu vedrem i s nepříliš sebejistým žaludkem stály.
Těžkým vzduchem, prosyceným z výfuků z nekonečného množství aut, se line muezzinská modlitba, místní ženy jsou, oproti těm v Teheránu, zahalené od hlavy až k patě, okaté děti se odvážně pouští školní angličtinou do konverzace a muži šarmantně pokyvují na pozdrav. A všichni se usmívají. Tahle perská specialita, všudypřítomný úsměv, je vážně super a v Čechách mi bude hodně chybět. Obzvlášť u kolemjdoucích.
Šátek na hlavě už mi ale leze příšerně na nervy a taky se těším, jak si venku v parku, kde je zelená tráva, v tričku s krátkým rukávem otevřu láhev červeného vína a zcela veřejně ji budu popíjet. A u toho se usmívat na všechny, co projdou kolem. Welcome to Europe.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
