Moderátorka Anita na freeridu v Íránu. „Vítejte v naší zemi, čekali jsme na vás“

Anita Krausová na freeride v Íránu
Anita Krausová na freeride v Íránu
„Třicet let jsme čekali na turisty a konečně jste tady,“ usmívá se starý pán u tržnice, pak se pečlivě rozhlédne a ztiší hlas. „Studoval jsem v Británii a vím, jak to ve světě chodí. Naše vláda nám leccos neumožňuje, ale izolovat naši zemi nesmí.“

Hlavní město Íránu mě překvapilo. Čekala jsem patnáctimilionovou metropoli se světly, spěchajícími lidmi a mraky aut. Teherán ale na první pohled připomíná spíš obrovské staveniště prodchnuté směsicí exotických vůní, minaretů, nesrozumitelných nápisů a lidí, kteří se usmívají.

Každou chvilku nás na procházce městem někdo zastavuje, aby se nám lámanou angličtinou představil, vyfotil se s námi a nakonec nám poděkoval, že jsme se rozhodli navštívit právě jeho zemi. Íránci nás zastavují na kus řeči mimo jiné také proto, že si chtějí procvičit angličtinu, všechny zajímá, odkud jsme a jaké jsou mezi námi vztahy.

„Vy jste manželé?“ tipují rozesmáté školačky a my podle domluveného klíče vysvětlujeme naši složitou rodinnou situaci. Jsme přeci jen v počtu třech kluků a dvou dívek těžko odhadnutelná skupina. Na tvářích tázajících to vyvolá souhlasné úsměvy, ještě párkrát cvakne fotoaparát a už se blíží další skupinka zvědavců.

Čtěte také

V davu lze ale rozlišit i přísné tváře, které nás sledují na každém kroku. V množství uniforem se nám nedaří rozeznat náboženskou policii, před kterou máme, po přečtení průvodce, největší respekt. I proto se Markéta radši s každou cigaretou schovává v temných uličkách a my ostatní svorně držíme hlídky opodál. V Íránu ženy totiž na veřejnosti kouřit nesmí. Do autobusu nastupují speciálním vchodem a v metru mají vlastní vagony.

Oáza bezpečí je zahrada našeho hostelu, kde se naopak všechno smí a navíc nám sympatický majitel zařídí dopravu na sever. Je stoicky klidný a má precizní angličtinu. Původem je Afgánec a sedm let pracoval jako tlumočník pro mírové síly. Toho nerozhází ani to, kolikrát mu ještě během našeho pobytu v Íránu budeme telefonovat.

Anita Krausová na freeride v Íránu

Večeře u paní Faty

Svou základnu jsme založili v Schemshaku, severně od Teheránu. V lyžařském středisku, teď na jaře poloprázdném, není vůbec problém sehnat ubytování. Aby se v něm ale topilo, tekla teplá voda a dal se uvařit čaj, to už je oříšek.

Máme štěstí. První den se na kopci seznámíme s paní Faty, která je vášnivou lyžařkou a trenérkou travního lyžování. Protože svět je skutečně maličkatý, paní Faty ze Schemshaku zná Olešnici v Orlických horách, účastnila se tam mistrovství ve své disciplíně. A je ruka v rukávu.

Z Faty se stane naše hostitelka, pozve nás k sobě na večeři. Vyprávění nebere konce, ji, jejího syna, bronzového v alpském lyžování na Asijských hrách, a jejího muže, který sice neumí slovo anglicky, ale o to víc se usmívá, zajímá všechno, co se lyžování týká. V Íránu neexistuje žádná metodika a kvůli cenzuře si nepustí ani YouTube.

Obýváku dominuje obrovská plazmová televize, v níž celý večer běží překvapivě lascivní videoklipy. Popové písně s klipy natočenými mimo území Íránu s umělci, kteří žijí v exilu.

Večeře se podává na zemi, na ručně tkaném koberci. Ukazuje se, že paní Faty musela vařit celé odpoledne. Jsou to neskutečné dobroty

Večeře se podává na zemi, na ručně tkaném koberci. Ukazuje se, že paní Faty musela vařit celé odpoledne. Jsou to neskutečné dobroty: naložený anýz, ochucená rýže, lisované ovoce. Co nesníme, dostáváme do skleniček s sebou, starý íránský zvyk.

Na obsah skleniček ale v mém případě už nedojde, další tři dny strávím, s čerstvým prašanem za okny, v nepříjemných křečích na záchodě. Fantastický íránský zážitek se vším všudy.