Moderátorka Anita na freeridu v Íránu. „Vítejte v naší zemi, čekali jsme na vás“
„Třicet let jsme čekali na turisty a konečně jste tady,“ usmívá se starý pán u tržnice, pak se pečlivě rozhlédne a ztiší hlas. „Studoval jsem v Británii a vím, jak to ve světě chodí. Naše vláda nám leccos neumožňuje, ale izolovat naši zemi nesmí.“
Hlavní město Íránu mě překvapilo. Čekala jsem patnáctimilionovou metropoli se světly, spěchajícími lidmi a mraky aut. Teherán ale na první pohled připomíná spíš obrovské staveniště prodchnuté směsicí exotických vůní, minaretů, nesrozumitelných nápisů a lidí, kteří se usmívají.
Každou chvilku nás na procházce městem někdo zastavuje, aby se nám lámanou angličtinou představil, vyfotil se s námi a nakonec nám poděkoval, že jsme se rozhodli navštívit právě jeho zemi. Íránci nás zastavují na kus řeči mimo jiné také proto, že si chtějí procvičit angličtinu, všechny zajímá, odkud jsme a jaké jsou mezi námi vztahy.
„Vy jste manželé?“ tipují rozesmáté školačky a my podle domluveného klíče vysvětlujeme naši složitou rodinnou situaci. Jsme přeci jen v počtu třech kluků a dvou dívek těžko odhadnutelná skupina. Na tvářích tázajících to vyvolá souhlasné úsměvy, ještě párkrát cvakne fotoaparát a už se blíží další skupinka zvědavců.
V davu lze ale rozlišit i přísné tváře, které nás sledují na každém kroku. V množství uniforem se nám nedaří rozeznat náboženskou policii, před kterou máme, po přečtení průvodce, největší respekt. I proto se Markéta radši s každou cigaretou schovává v temných uličkách a my ostatní svorně držíme hlídky opodál. V Íránu ženy totiž na veřejnosti kouřit nesmí. Do autobusu nastupují speciálním vchodem a v metru mají vlastní vagony.
Oáza bezpečí je zahrada našeho hostelu, kde se naopak všechno smí a navíc nám sympatický majitel zařídí dopravu na sever. Je stoicky klidný a má precizní angličtinu. Původem je Afgánec a sedm let pracoval jako tlumočník pro mírové síly. Toho nerozhází ani to, kolikrát mu ještě během našeho pobytu v Íránu budeme telefonovat.
Večeře u paní Faty
Svou základnu jsme založili v Schemshaku, severně od Teheránu. V lyžařském středisku, teď na jaře poloprázdném, není vůbec problém sehnat ubytování. Aby se v něm ale topilo, tekla teplá voda a dal se uvařit čaj, to už je oříšek.
Máme štěstí. První den se na kopci seznámíme s paní Faty, která je vášnivou lyžařkou a trenérkou travního lyžování. Protože svět je skutečně maličkatý, paní Faty ze Schemshaku zná Olešnici v Orlických horách, účastnila se tam mistrovství ve své disciplíně. A je ruka v rukávu.
Z Faty se stane naše hostitelka, pozve nás k sobě na večeři. Vyprávění nebere konce, ji, jejího syna, bronzového v alpském lyžování na Asijských hrách, a jejího muže, který sice neumí slovo anglicky, ale o to víc se usmívá, zajímá všechno, co se lyžování týká. V Íránu neexistuje žádná metodika a kvůli cenzuře si nepustí ani YouTube.
Obýváku dominuje obrovská plazmová televize, v níž celý večer běží překvapivě lascivní videoklipy. Popové písně s klipy natočenými mimo území Íránu s umělci, kteří žijí v exilu.
Večeře se podává na zemi, na ručně tkaném koberci. Ukazuje se, že paní Faty musela vařit celé odpoledne. Jsou to neskutečné dobroty: naložený anýz, ochucená rýže, lisované ovoce. Co nesníme, dostáváme do skleniček s sebou, starý íránský zvyk.
Na obsah skleniček ale v mém případě už nedojde, další tři dny strávím, s čerstvým prašanem za okny, v nepříjemných křečích na záchodě. Fantastický íránský zážitek se vším všudy.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.