Moderátorka Anita z Hokkaidó: Dolů z Mt. Iwanapuri

12. březen 2015

Ještě nikdy jsem na horách nezažila takové počasí, jako je tady v Niseko Hirafu, a kluci, co tu tráví celou sezonu, přizvukují. Prakticky pořád je tu zataženo, horní část sopky zahalena v bílé, skoro neprůhledné mlze, chumelí a k tomu fouká, když míň, jezdí lanovky, když víc, svezou vás jen vleky položené blíž k údolí.

Úterý se tu ovšem vybarvilo nevídaně. Mezi dvěma ohlašovanými sněhovými bouřemi se objevila skulina v podobě azurového, slunečně teplého dne, kdy jsem se poprvé po 14 dnech mohla rozhlédnout do kraje a zjistit, kde to vlastně jsem. Docela jsem koukala. Krajina zvlněná sopečnými vrcholy i stopami jejich vulkanické činnosti, svahy mnohdy prudší, než se na pojezd zdálo, a v dálce se lesknoucí Japonské moře.

Tohle přesně byl den, na který jsme čekali. Přidala jsem se ke skupině nových přátel, která plánovala výstup na vrchol Mt. Iwanapuri – kopce, který se dobude přes Mt. Annupuri, pod jehož vrchol nás svezla lanovka. Pak stačilo nasadit lyže na batoh a posledních přibližně dvě stě metrů vystoupat až na vrchol dominanty místního střediska. Tam jsem během svého pobytu došlapala už víckrát, ale ještě nikdy to nebylo s výhledem, zato to bylo velmi soukromé. Dneska vrchol Annupuri připomínal Sněžku o Velikonocích, když se vydaří slunečný den. I proto jsme si udělali jen krátkou přestávku, zkusili mezi sebou funkčnost pípáků, nasadili lyže a prkna a už se naše šestice vezla k úpatí Mt. Iwanapuri.

03335307.jpeg

Cestou jsme potkali akorát čtyři svačící Japonce a jednoho, který si uprostřed ztraceného, bílého údolí venčil yorkšíra. Když už nešlo dál jet, nasadili jsme sněžnice a začali stoupat. Každý svým tempem, což bylo opravdu pozorným dárkem mužské části skupiny k mezinárodnímu dni něžného pohlaví. Ocenila jsem to hlavně na vrcholu Mt. Iwanapuri, kam jsme se dostali všichni, i když někteří nápadně připomínající zralá rajčátka. Nemělo cenu to komentovat, nicméně můj argument, že zrzaví lidé se hůř opalují a každé slunce je na jejich pleti hned vidět, rozhodně musel zapůsobit.

S nasazením lyží a překrásným sjezdem v „japonském“ prašanu pak došla slova. Byla to paráda. Sjezd až do údolí znamenal i občasný traverz a šlapání a rajče postupně prodělalo transformaci v kečup, nicméně do cíle dojel kečup šťastný a to se počítá.

03335306.jpeg
Spustit audio