Monogamie je přirozená. Stejně jako nevěra. Co z toho plyne pro současné vztahy?

Pro člověka je přitom typická takzvaná smíšená reprodukční strategie, kdy střídáme krátkodobé a dlouhodobé vztahy.

„Mícháme krátkodobé a dlouhodobé vztahy a za život typicky prostřídáme několik dlouhodobých partnerů,“ vysvětluje Klára Bártová.

Z evolučního hlediska je monogamie reprodukční strategie, jejímž cílem je maximalizovat reprodukční úspěch. Pro člověka je přitom typická smíšená reprodukční strategie, kdy volíme mezi krátkodobými a dlouhodobými vztahy podle toho, co je pro nás v dané situaci výhodné.

Čtěte také

Byl to velkej vztek na mámu, tátu i na sebe. Bylo těžký, naučit se s tím pracovat. Jak hledáme zdravý vztah k sobě, když nás to doma neučili?

Nejsme jako některé druhy ptáků, které jsou monogamní a mají jednoho partnera po celý život. Monogamie je důležitá u druhů, kde je velmi náročná péče o potomky. Když se narodilo dítě, šance na jeho přežití byla v evoluční historii výrazně větší, pokud se na péči podíleli oba rodiče. Proto se vyvíjely strategie, které nás nutí s partnerem zůstávat. Taktiky hlídání partnera zajišťují, že zůstane monogamní, investuje do společných potomků a nevychovává dítě, které by nebylo jeho.

„Z evoluční perspektivy není vůbec jedno, jestli muž nevědomky vychovává cizí dítě.“ Roli mají asymetrické rodičovské investice. Žena má omezený reprodukční potenciál, prochází těhotenstvím, rizikovým porodem a energeticky náročným kojením, zatímco minimální nezbytná investice muže končí u poskytnutí genetického materiálu.

Čtěte také

Mám pocit, že všechno ztratím, když ukážu, jaká jsem. Jak se ADHD promítá do mezilidských vztahů?

I proto se ženám z evolučního hlediska vyplácí pečlivěji volit partnera a hledat někoho, kdo po sexu neodejde, ale zůstane. Investuje do ní i do dítěte a sníží riziko, že investice přijde vniveč. Muži naopak nesou břemeno nejistého otcovství a možnost, že se budou roky starat o potomka, který není jejich, což zvyšuje citlivost na sexuální nevěru.

V experimentech se proto u mužů častěji objevuje silnější reakce na představu sexuální nevěry, zatímco ženy víc rozrušuje hypotetická citová zamilovanost partnera do někoho jiného. Pro ně hrozba spočívá v odklonu investic a emocí od nich a jejich dětí.

„Kritika evolučních teorií často míří na biologický redukcionismus, jako by se ignorovala kultura, výchova a individuální volba.“ Přes všechen biologický rámec ale Klára Bártová zdůrazňuje, že evoluční psychologie sama o sobě jednotlivce nedefinuje: do hry vstupuje kultura, rodina, osobní historie i vědomá volba, a právě v té se dnes rozhodujeme, zda pro nás monogamie, otevřený vztah nebo polyamorie bude funkční cestou.

Poslechněte si celý rozhovor o tom, jak evoluce, žárlivost a různé vztahové strategie formují naše představy o monogamii a nevěře.