Moses Sumney se na Aromanticism ptá, proč nebýt sám

12. říjen 2017
Moses Sumney

I když sólová diskografie losangelského písničkáře Mosese Sumneyho čítá zatím jen pár EPček a čerstvý dlouhohrající debut Aromanticism, je jeho jméno posledních pár let spojené s těmi největšími hvězdami současného alternativního popu. Spoluhráč Sufjana Stevense, Solange, Son Lux nebo třeba Flumea se na silné novince, tak jako zástup dalších současných hudebníků, noří do tématu izolace a samoty v digitální době.

Osamělost je jedna z emocí, na které stojí hudba a populární kultura odnepaměti. Kořeny fascinace západní civilizace samotou leží v romantickém hnutí – vždyť už o takovém Ferenci Lisztovi dobová kritika psala, že jako opravdu geniální autor „tvoří jako by neexistovalo nic jiného než on sám a vesmír. Žije zcela pohlcený svým osamělým srdcem“. Z pocitu samoty se pak vyzpívávali všichni, od Elly Fiztgerald v ellingtonovské Solitude přes countryové bardy, kteří se zhlédli v hymně izolace I’m So Lonesome I Could Cry Hanka Williamse, až po Franka Oceana, který se svým upřímným popisem izolovaného života celebrit na Channel Orange ovládl výroční žebříčky roku 2012.

V druhé půlce letošního roku se zdá, že samota je možná ještě víc než kdy předtím důležitým autorským tématem. Osamělost se jako niť (nebo možná jako oprátka) táhne většinou letošních silných alb. Dirty Projectors se vyrovnávají s rozpadem romantického a tvůrčího vztahu dvou hlavních protagonistů, Ariel Pink zpíval o osamělosti nedoceněného autora, Liars popisovali izolaci posledního zbylého člena kapely v australské buši, Corbin vykresloval postapokalyptickou vizi samoty a Grizzly Bear lamentovali nad osamocení v dnešním politickém klimatu. Teď se k tématu připojuje i Moses Sumney, který se na své první dlouhohrající desce Aromanticism mimo jiné ptá, proč by vůbec měl mít zájem se jakkoliv podílet na konceptu romantické lásky. Nutno říct, že mu i ten sebezamilovanější posluchač musí dát chvílemi za pravdu.

Bylo by chybou redukovat výpověď Mosese Sumneyho na konotace ukryté v názvu alba – Aromanticism. Sumney nevnímá svět v bipolárním rozdělení romantický-aromantický, sexuální-asexuální. Na desce zpívá o vztazích na jednu noc nebo o staletí staré kulturní posedlosti hledáním ideálního partnera, díky kterému budeme konečně kompletní. Vymezuje se tak i proti společnosti, ve které jako Afroameričan musí zapadat do nějakého stereotypu, aby byl jako představitel menšiny přijatelný. Jakmile se jeho životní postoj začne vymykat většinové definici normálního chování, začíná být „tím divným černochem“. Nejpřímočařeji je jeho uvažování vyjádřeno v tracku Doomed, kde se ptá: „Am I vital if my heart is idle?“ Nic lépe nevystihuje jeho popis prázdnosti a pokrytectví kultury, která na jedné straně každoročně chrlí oblaka popkulturního balastu, který fetišizuje romantické vztahy, a na druhé straně tráví většinu času v prázdnu mezi swipeováním pohledných protějšků v jedné z aplikací určených pro nalezení sexuálního partnera.

Aromanticism toto rozkročení reflektuje i ve skladatelských a produkčních volbách. Neosoulové balady se střídají s čirým folkovým písničkářstvím, novoromantické smyčcové aranže pak doplňují psychedelické plochy efektovaných sborů. Je ale s podivem, jak přirozeně celé album zní. Tam, kde by jiní interpreti zabředli do studeného intelektuálství a technického ohrávání standardních jazzových harmonických struktur, jde Sumney vždy tou nejjednodušší (i když často velmi překvapivou) cestou. Jeden ze singlů alba, Lonely World, i díky hostování zde skvělého Thundercata připomíná, na jak tenké hranici se Sumney pohybuje. Stačilo by málo, aby energický konec balady, která začíná melodií narážející na rockandrollovou lamentaci a je postavené na opakujícím se slově „lonely“, skončil v opulentně nudné muzikantské exhibici. Sumneymu se ale daří mít vše pod kontrolou a udržet sebe i kapelu na uzdě. O to působivěji vše zní.

Moses Sumney zachycuje na albu Aromanticism slasti i radosti samoty

Moses Sumney – Aromanticism

Populární hudba je tradičně posedlá fetišem romantické lásky, na které stojí nekonečné zástupy písní i desek. Co když ale láska není nutně pro každého osou, kolem níž rotuje svět? Témata spojená s osamělostí, ať už tou dobrovolnou či vynucenou, prozkoumává na svém dlouhohrajícím debutu losangelský zpěvák a producent Moses Sumney. Na desce Aromaticism se vydává do krajiny uhrančivého intimního písničkářství rozkročeného mezi černým soulem a bílým indie rockem.

Největší devízou čerstvého alba je Sumneyho schopnost uvěřitelně přetavit osobní zkušenosti v silnou hudební výpověď. Obratnost, se kterou je schopen spojit zdánlivě nespojitelné, dobře vynikne v už dříve vydaných skladbách jako Plastic, nebo třeba výše zmíněné Lonely World, které jsou na Aromanticism v nové verzi přirozenou součástí alba. Spletité textury instrumentálních a vokálních melodií vytváří promyšlený rámec, v němž můžou plně vyniknout jeho textařské a pěvecké kvality. Zdá se, že za tři roky, které nás dělí od jeho první nahrávky, došel Sumney ke smíření se svým pohledem na svět. Při několikátém poslechu Aromanticism se nám trochu poodhalí myšlenkové a emocionální pochody, kterými si při tomto procesu prošel. Aromanticism vystupuje z kánonu nahrávek popisujících samotu přesným vystihnutím ducha doby a v mnohém převyšuje své předchůdce. Stojí za ním totiž jedna z nejsilnějších a nejvyzrálejších autorských vizí posledních let.

Moses Sumney – Aromanticism (Jagjaguwar)
Hodnocení: 90 %

Autor:Jonáš Kucharský

Další články autora