Mr. Mitch: Nikdy mi moc nešlo udělat agresivně znějící beat

Mr. Mitch
Mr. Mitch

Ostrovní klubový producent Mr. Mitch patří se svým specificky meditativním zvukem k nejoriginálnějším jménům tvořícím na poli grimeu – a mnohem dál. Autor dvou ceněných alb na kultovním elektronickém labelu Planet Mu vystoupí v tuzemské premiéře v pátek 29. března na prvním vydání nové klubové noci pořádané pořadem Turban. Jeho moderátor Honza Bárta si s ním před akcí povídal o počátcích grimeu, žánrových tahanicích i slastech a strastech otcovství a rodinného života.

Vzpomínáš si, kdy tě hudba poprvé uvedla v úžas? A jakou roli hrála v tvém hudebním dospívání rodina?

Poprvé, kdy jsem slyšel písničku a nedokázal dost dobře pochopit, co vše se v ní vlastně odehrává, bylo u Michaela Jacksona. Dnes je to trochu problematické téma, nicméně jsem si jistý, že spousta lidí ho měla ve svých formativních letech za hudební vzor stejně jako já. U jeho hudby to bylo prvně, kdy jsem nedokázal rozklíčovat, co hraje za nástroje, a snažil se následně zjistit, jaký je vlastně původ většiny zvuků. Myslím, že to pro mě byl úplný začátek snahy pochopit elektronickou hudbu. Na moji hudební dráhu měli samozřejmě velký vliv rodiče – poslouchali R&B, soul a reggae. To byl zvuk, ke kterému jsem začal inklinovat.

Co tě následně přitáhlo ke grimeové scéně a zvuku? Šlo o přirozený vliv prostředí, ve kterém ses v té době nacházel, nebo to byla vlastní vědomá volba podílet se na formování toho zvuku?

Trochu od obojího. Spolu s pár kamarády ze školy jsme hodně poslouchali UK Garage, a když jsem začal se svými prvními producentskými pokusy, šlo o variaci právě na tento zvuk. Bylo mi asi deset, když se UK Garage začala trochu měnit a posouvat směrem k temnějšímu zvuku, ze kterého se později vyklubal grime. Já byl jedním z mnoha, co tehdy tenhle temnější zvuk tvořili, ale zároveň jsem se nikdy nepovažoval za grimeového producenta. Prostě jsem tvořil podobně znějící tracky v době, kdy se scéna formovala, aniž bych se považoval za její součást.

Grime patří mezi hodně agresivně znějící klubové žánry. Tvoje verze však často působí jako přesný opak napumpovaného macho stylu. Taky v době, kdy většina grimeových producentů vytáhla do války se svými war dubs, jsi přišel s umírněnými peace edity. Šlo o reakci na tehdejší situaci, nebo prostě jen o tvůj vlastní pohled na žánr?

V minulosti jsem se snažil udělat agresivně znějící beat, a nikdy mi to moc nešlo, znělo to příliš nuceně. Sám se nepovažuji za agresivního ani macho jedince, a tak mi to vždycky přišlo trochu proti srsti, ačkoliv rozumím funkčnosti tohoto typu zvuku. Když tehdy všichni začali tvořit war dubs, zkoušel jsem se zapojit, ale neznělo to dobře. Takže jsem si řekl, že prostě místo toho udělám vlastní verzi, a přišel jsem s peace edity.

Téma, které je v tvé hudbě velmi patrné už od Parallel Memories a následně na druhé desce Devout vystoupilo do popředí, je láska a rodina. Tuším, že velká část inspirace pro tebe pochází právě odsud…

Mr. Mitch

To rozhodně. Většina mé existence se točí kolem rodiny, takže by bylo spíš dost zvláštní, kdyby v mé hudbě nefigurovali. V době, kdy jsem pracoval na Devout, jsme se ženou čekali druhé dítě a většina mých pocitů se tehdy týkala toho, jaké to bude, stát se podruhé tátou. Rodina je v mé hudbě všudypřítomná, protože je pořád kolem mě.

Rodina, a ještě spíše otcovství, ale rozhodně není klasické téma v klubové hudbě. Tedy minimálně ne v pozitivním slova smyslu. Snažíš se svým příkladem nabourat zažité stereotypy? Že rodinný život a chození do klubů se moc nedají skloubit?

Myslím, že je to velmi důležité. Sám se snažím, aby mé děti byly co nejvíce přirozenou součástí mého života i hudební kariéry. Místo toho, abych odděloval role táty, muzikanta a DJe. Řekl bych, že je důležité snažit se nabourat klasický model, kdy má většina lidí pocit, že s dětmi jejich život skončil. Já jsem tátou vlastně skoro celý svůj dospělý život, takže ani nemám jinou možnost než se snažit oboje skloubit. Tento rok bych chtěl vyjet na tour a vzít děti s sebou. Aby viděly kus světa a mohly zažít něco z toho, co zažívám já.

Tématem tvé poslední desky – EP Primary Proggresive – je opět otcovství, tentokrát ovšem z nepříliš pozitivní perspektivy, kdy se věnuješ postupující nemoci tvého vlastního otce. Dokáže ti hudba v podobných těžkých životních chvílích poskytnout oporu nebo útěchu?

Ano, dokáže. Že jsem složil o tátovi skladbu, mě vedlo k tomu, že jsem o jeho nemoci vůbec poprvé mluvil s mámou. Vlastně jsem o tom nikdy předtím takto nemluvil, myslím o vlastních pocitech. Že jsem se to pokusil ztvárnit v hudbě, mi umožnilo se na celou věc podívat z úplně jiného úhlu. Je to tak trochu jako terapie, která mi pomáhá si uvědomit, proč dělám určité věci a proč mám určité pocity. Udělat tu desku bylo pro mě velmi důležité a doopravdy mi to pomohlo.

Jak začala slavná klubová noc Boxed? Jakým způsobem se Mr. Mitchovi na Parallel Memories povedlo osekat grimeový zvuk takřka o všechny činitele, které z něj dělají hybný taneční žánr, a přetavit ho v doslova meditativní záležitost? Co pro něj znamená škatulka grime? Pusťte si celý rozhovor!