Můj citový život je poušť, říká Martín Períno, hlavní protagonista dokumentu Artemia Benki Sólo

Příběh Martína Perína sledoval několik let režisér Artemio Benki a vypráví ho v aktuálním dokumentu Sólo. Film však ukazuje zejména to, jak obtížné je pro Martína vrátit se zpátky do běžného života, a příliš se nezabývá tím, proč se na psychiatrii vlastně dostal. „Už když jsem byl malý a chodil jsem do školy, tak mě poslali k psychologovi, protože jsem měl nějaké problémy s chováním. Tehdy to bylo způsobeno zřejmě problémy v rodině, se kterými jsem se neuměl vyrovnat,“ vzpomíná na začátek svých potíží Martín Períno. „Později jsem vyhledával návykové látky, aby mi pomohly vyrovnávat se s některými těžkými situacemi a pomohly mi řešit věci kolem práce, v mém případě hraní na piano a skládání,“ říká Períno, podle kterého právě drogy významně ovlivnily propuknutí schizoafektivní poruchy. Ta se u něj projevovala mimo jiné i zvláštním vztahováním se k lidem.

Čtěte také

Tip Bohdana Bláhovce: Nový dokumentární snímek Sólo destigmatizuje boj s duševním onemocněním

„Když mě přátelé pozvali na grilování, tak jsem nepřišel, zato jsem je ale navštěvoval bez ohlášení třeba každý den v pět odpoledne. Někteří o mě měli starost, protože to bylo nezvyklé chování. S některými z nich jsem zase v kontaktu, s jinými se ten vztah zatím obnovit nepodařilo,“ popisuje pianista své nelehké prožívání vztahů, které pro něj zůstává obtížným tématem i dnes. „Můj citový život je vlastně poušť. Někdy se potýkám se strachem ze sebe sama, když se ve mně nashromáždí příliš mnoho nostalgie, která vede ke konstantní melancholii. Ta mi pak bráni v tom, abych rozbil bariéru kolem sebe a mohl navazovat vztahy s druhými lidmi,“ říká Períno. Bohatost vnitřního světa, se kterou se tyto stavy nijak nevylučují, pak dokáže prožít a projevit prostřednictvím hry na klavír a skládáním.