Muž, který mluvil s velrybami. Dokážou lidé skutečně porozumět zvířatům a jak se na to tváří věda?

Když Harry Brower ležel v roce 1986 v nemocnici v aljašském Anchorage, navštívilo ho ve snu velrybí mládě. Dovedlo ho do jeho vesnice daleko na severu, kde Browerovi sousedé a příbuzní zrovna vyrazili na lov velryb a zabili při něm právě matku onoho velrybího mláděte. Harry Brower prý cítil bolest umírajícího zvířete a po probuzení z transu dokázal přesně popsat průběh lovu, ačkoli jeho fyzické tělo leželo tisíce kilometrů daleko. Zbývající léta života se lovec snažil své spirituální zkušenosti porozumět a nakonec se spolu s ostatními Inupiaty, jak se nazývají Inuité žijící na území Aljašky, rozhodl nelovit samice s malými mláďaty.

Přebal knihy The Whales. They Give Themselves autorky Karen Brewster|foto: University of Alaska Press

Jak upozornila Krista Langlois v článku, který uveřejnil magazín Smithsonian, západní odborníci začínají podobným příběhům dopřávat konečně dostatečnou pozornost. Zkušenosti domorodých obyvatel nebyly západní vědou dlouho považovány za relevantní pramen, to se ale začíná aspoň v některých kruzích měnit. „Když se podíváte na vztah lidí a zvířat z perspektivy domorodých společenství, objeví se před vámi najednou celý nový vesmír,“ vysvětluje archeolog Matthew Betts, který studuje staré kultury kanadské Arktidy.

Lov velryb měl v inuitských společnostech ústřední postavení, byl nedílnou součástí kulturního, spirituálního i každodenního života. Součástí víry arktických a subarktických kmenů je i víra v to, že velryby lidem rozumí a komunikují s nimi. Vztah mezi domorodci a mořskými savci je tak mnohem rovnocennější než obvyklý vztah mezi západním lovcem a jeho kořistí. Porozumění tomuto vztahu může pomoct nejen archeologům a antropologům, ale i biologům, kteří zkoumají emoční život a sociální inteligenci živočichů.

Čtěte také

Kdo smí zabít velrybu? Končí šikana domorodců ve jménu „dobra“?

Silný vztah mají některé inuitské kmeny třeba s ledními medvědy nebo s mroži a podobné vztahy antropologové a etnologové zaznamenali i u dalších původních kultur po celém světě. S velrybami se tak necítí provázání jen severoameričtí indiáni, ale třeba i novozélandští Maoři. Příběh o jejich dávném předku, který připlul na ostrovy na zádech velryby, zpracoval například i ceněný film Pán velryb.

Pan Majer, který kvůli Rumburakovi strávil nějaký ten čas v kůži jezevčíka|foto: Česká televize

Maoři, podobně jako domorodí obyvatelé v jiných koutech planety, dnes často patří mezi přední ochránce zvířat, se kterými jsou jejich kultury tisíce let provázány. Dodnes ale čelí mnohým předsudkům, a to i ze strany západních ochranářů, kteří nechtějí vidět rozdíl mezi průmyslovým a udržitelným lovem. Změna paternalistického a koloniálního přístupu aspoň u části západní společnosti ale pokračuje. Vědci totiž museli dát domorodcům už mnohokrát za pravdu. V Austrálii například nedávno „zjistili“, že ptáci tam úmyslně zapalují lesy, ačkoli Aboridžinci o tom vědí už tisíce let. Stejně tak západní věda dlouho popírala možnost, že velryby mají čich. Odvěkou inuitskou znalost nakonec biologové potvrdili teprve nedávno. Zánik domorodých kultur, jaký dnes můžeme sledovat třeba v Amazonii, je pak pro lidské vědění stejně nedozírnou ztrátou jako třeba požár alexandrijské nebo sarajevské knihovny.