Může být Buffy Afroameričanka? Fanoušci jsou z remaku přemožitelky upírů rozpačití

„Jsem plně pro inkluzivitu a diverzitu v castingu, ale Buffy je Buffy. Není to stejný případ jako Green Lanthern nebo Spider-Man nebo Pán času nebo Iron Man, kde se totožnost hlavní postavy může měnit. Buffy bude vždycky Sarah Michelle Gellar. Potřebujeme prostě jen spin-off. Prosím, nepokazte to,“ píše jeden z fanoušků Buffy na Twitteru. Souhlasí s ním řada dalších, kteří si přejí spíš rozšiřování původního „buffyverza“ o nové postavy a příběhy než restart, který by předvedl alternativní verzi starého seriálu. Zkrátka chtějí, aby Buffy fungovala jako Star Trek, kde každý nový seriál přinese nové postavy a další střípky do celkového univerza, které je jim všem společné, a ne jako třeba Battlestar Galactica nebo aktuálně Lost in Space, v nichž restart „přemazal“ původní verzi.

I Buffy s Gellar byla remake

Fanoušci ale zapomínají na to, že samotný seriál Buffy, přemožitelka upírů je restart. Seriál vznikl podle devadesátkoveho teenagerského hororového filmu, který u nás běžel v kinech pod názvem Buffy, zabíječka upírů. Hlavní hrdinku v něm hrála Kristy Swanson, takže Sarah Michelle Gellar určitě není jediná a jedinečná Buffy pro všechny časy. Scenáristou filmu byl tehdy začínající Joss Whedon, který po pár letech oprášil původní námět a předvedl ho v novém kabátě jako televizní seriál – a přesně totéž se chystá udělat i teď s připravovaným rebootem. Fanoušci si neuvědomují, že jejich milovaný seriál vznikl díky stejné recyklaci, které se teď sami úporně brání.

Ze seriálu Buffy, přemožitelka upírů |foto: Profimedia

To samozřejmě neznamená, že nová verze bude „kvalitní“. Spíš to něco říká o tom, jaký status Buffy mezi fanoušky má.

Momentálně je to stále ještě pro mnohé nedotknutelná ikona, se kterou je svatokradežné jakkoli manipulovat. Za deset let to může být jinak – nebo také nemusí. Dějiny seriálových restartů ukazují, že různé kultovní seriály také různými způsoby stárnou. Restart Battlestar Galaktiky je dnes považovaný za klasiku space opery a jen málokdo by před ním dával přednost původnímu seriálu z konce sedmdesátých let. Naproti tomu Star Wars dodneška bojují s nostalgickou potřebou fanoušků vracet se do stále stejné staré „předaleké galaxie“, která tvůrcům nových epizod notně svazuje ruce. Diváci restartu Lost in Space si uvědomili, že celý koncept původní série je tak zastaralý, že z něj tvůrci nedokázali udělat nic aktuálního. A nový remake MacGyvera je od začátku tak mimo, že si ho téměř nikdo ani nevšiml. Pokud si dnes fanoušci restart Buffy nedovedou představit, možná to doopravdy znamená, že na něj momentálně není vhodná konstelace diváckých sentimentů.

Zajímavější jsou reakce fanoušků na obsazení hlavní role afroamerickou herečkou. Jedna fanynka na Twitteru píše: „Nemám zájem dívat se na černou přemožitelku, jak přebere roli Buffy, nebo vůbec sledovat rebooty překlápějící rasu nebo gender postav. Je to nudné a urážlivé. Zasloužíme si svoji vlastní mytologii.“ Tyto komentáře se dotýkají extrémně složitých problémů souvisejících s postkoloniálními kulturami. Hollywood v současnosti právě s takovými problémy svádí dost bolestivé bitvy. Na jednu stranu se filmovému studiu Marvel podařilo prodat divákům svého Black Panthera jako autentického afrofuturistického hrdinu, přestože v původních komiksech byl král T’Challa často spíš stereotypní bělošskou fantazií o vůdci domorodého afrického kmene. Na druhou stranu se kampaň o „whitewashingu“ asijských postav v hollywoodských filmech negativně podepsala na reputaci filmů jako Ghost in the Shell, Death Note nebo do kin dosud neuvedené Battle Angel Alita. Problém černošské Buffy je podobný jako problém whitewashingu.

Předpokládá se tu totiž existence dvou paralelních popkultur – jako by japonské komiksy a anime nebo afroamerické filmy vznikaly nezávisle na americkém mainstreamu a měly svůj vlastní autentický styl. Ve skutečnosti ale v dějinách filmu sledujeme spousty výpůjček, vzájemného ovlivňování, inspirací i negativního vymezování mezi mainstreamem a menšinovými kulturami. Může nám to připomenout sedmdesátá léta, kdy se v rámci vlny filmů pro černošské městské publikum natáčely černošské veze filmů jako Vymítač ďábla (Abby), Šampón (Black Shampoo) nebo Čaroděj ze země Oz (The Wiz). Seznam afroamerických verzí různých filmů a seriálů by ale mohl pokračovat mnohem dál – stačí prozkoumat tento seznam, kde vedle rasově převráceného remaku klasiky Hádej, kdo přijde na večeři (Guess Who) najdeme plnotučnou komedii Eddieho Murphyho Zamilovaný profesor.

Je také otázka, co si počít s whitewashed verzí korejského thrilleru Oldboy, kterou natočil prominentní afroamerický režisér Spike Lee, nebo dlouhou tradicí afroamerické fascinace kulturou asijských bojových umění (od účasti Jima Kellyho ve filmu Bruce Leeho Enter the Dragon po Jarmuschovu klasiku Ghost Dog – Cesta samuraje).

Odsoudit Whedonovu černošskou Buffy už teď „z principu“ je tak trochu předčasné. Nenajdeme moc závažných důvodů, proč by seriál měl být od začátku špatně. Whedon prostě jen dělá něco, co je v zábavním průmyslu naprosto standardní – replikaci a variaci. Z té může vzejít dílo, které všechny urazí, všechny nadchne, nebo nezaujme vůbec nikoho.