Může být člověk happy jak grepy bez internetu? A jak být na něm a nepráškovat?

smích - sociální sítě - dovolená
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy smích - sociální sítě - dovolená

Co by se stalo, kdyby Lady Gaga neměla doma internet? Desetitisíce lidí by nevěděli, že měla ráno v Oklahoma City k snídani skořicový čaj a kus slaniny. Ani Kanye West (nebo ten, co se za něj vydává) by nám nemohl dát vědět, jaká myšlenka ho tíží („If you have good pussy your rent should always be paid“). A Rytmus by si mohl napsat hashtag #DemotivujemNegatívnychZamindrákovanýchLudi jen na zeď své rezidence.

Autor už dávno není tím, za nějž mluví pouze dílo, jak si přál Milan Kundera, který nedává rozhovory a informace o svém životě nekomentuje nebo popírá. Dnes je bytostí velmi viditelnou. Nemusíme si ale hned stěžovat na to, že v mytických dřívějších dobách bejvávalo dobře nebo alespoň autentičtěji, bylo by to stejně malicherné jako zlobit se, že faraony na egyptských obrazech vidíme pouze z profilu.

Facebook je jako virtuální předzahrádka s vystavenými indigovými dětmi, které neprodukují exkrementy, ale vtipné obrázky. K vidění jsou partneři pijící artovou kávu (na fotku neprosakuje nuda k uzoufání), psi ležící na pohovce, aniž by pustili chlup, rozlehlé pokoje, které nejsou zatěžkány hypotékou, a babičky bez artrózy, zato s borůvkovým koláčem – toto lakování skutečnosti dává sílu na nehostinné planetě přežít. Sociální sítě můžeme využívat na lidovou diagnostiku – člověk nemusí být Columbo, aby odhalil krizi kamaráda, který se mermomocí do obrazovky snaží vytetovat zvěst o tom, jak moc dobře a zajímavě se mu žije. Předpokládám, že brzy někdo vymyslí vzorec, podle kterého se bude dát na základě četnosti a optimismu zveřejňovaných postů přímo vypočítat míra úzkosti člověka, který je zveřejňuje.

Umanutá touha zveřejňovat svůj osobní život se vkrádá nejen do životů dělníků popkultury, ale i do profilů tzv. kreativců a nakonec i normálních lidí. Jako by už nebylo možné vést tak úplně zajímavý život, pokud o tom není zpraveno okolí. Reklamní agentury jsou přesvědčeny, že fajn lidi zrekrutují jedině, pokud si na svou sociální síť vystaví foto, na kterém je celá parta novodobých nevolníků oblečená v hippies oblečení, s frkačkami a tequilou v ruce. Že je to stylizace, která nejméně stejně velkou skupinu odpudí spolehlivěji než nabídka mučení v Guantánamu jako pracovního bonusu, musí být jasné i těm nejrozjívenějším personalistům.

imbecil - reklamní agentura - kreativní průmysl

Jak ví i Luke Skywalker, světlo (account manageři, kteří jsou happy jak grepy) nemůže dlouho existovat bez temnoty (těch, kteří se nechtějí prostituovat fejkovými objetími s kolegy), a proto už vznikají i pobídky zaměřené na suchoprdy a nepřeučené individualisty. Stejně tak se neobávám toho, že lidi někdy přestane stejně jako voyeurství fascinovat i tajemství. Očekávám nástup následovnice Lady Gaga, o jejíž snídani a pohnutkách bude možné jen fantazírovat.

Sama používám sociální sítě k sebepotvrzení: lajky jsou sůl Facebooku a navozují lehké omámení. Je už tak těžké schovat si viděné a slyšené jen pro sebe nebo pro tzv. nejbližší. Nejbližší jsou tak trochu všichni – o indickém kamarádovi, se kterým jsem se den projížděla na motorce, toho vím z jeho profilu víc než jeho matka loupající okru na předměstí Váranásí. Znám zpaměti i obýváky lidí, se kterými bychom ve frontě na maso sveřepě mlčeli a pokoušeli se vypátrat společné téma (z Facebooku).

Metafrackové a mesiášové: Typologie facebookových debatérů

internet - sociální sítě - mobil

K čemu jsou debaty na Facebooku? Předem se přiznávám ke své nechuti tzv. tříbit názory i v analogových debatách. K této krajní variantě z lenosti přistupuji jen v případě, kdy mě někdo rozčílí obzvláště nehorázným tvrzením. Obvykle širší příbuzenstvo na rodinných oslavách prohlášením typu „Babiš je pracant a konečně srovnal ty daně“, „maso se jíst musí“ a „uprchlíci si mají vybudovat v Alleppu vlastní armádu a nemají zbaběle utíkat“. 

Možnost sebeobrany před kultem virtuální identity jakožto potěmkinovské vesnice ale existuje. Vidím ji v subverzi a ironii. Jejím ztělesněním jsou pro mě komik Ricky Gervais, který spamuje svůj twitterový účet neostrými fotkami svých koček a vlastního nedokonalého chrupu, nebo milionář Dan Bilzerian, který ohromuje naprosto surreálnými fotkami, na kterých snídá sushi ze zad jemu podrobených modelek.