Mužská agresivita: Emoce, kterou není radno potlačovat, ale raději ji s umem pěstovat

„Zajímavé je mluvit o agresi jako o emoci, což zatím v Česku není úplně obvyklý přístup,“ říká Petr Matoušek. Je terapeutem v Lize otevřených mužů – organizaci, která podporuje aktivní přístup mužů k osobnímu rozvoji a zdraví. Pracuje tam s klienty, kteří svou agresivitu sami nezvládají a chtějí se naučit s ní navázat bližší vztah.

Mnoho mužů se bojí svoje emoce projevovat. Ve školách je v tomto směru stále mnoho učitelů neumí vést, v práci jsou emoce kvůli požadavkům na vysoký výkon a jednostrannou racionalitu pouhou překážkou. Nevyjádřené emoce tak mužům často přerůstají přes hlavu a ničí jejich vnitřní klid i vztahy s blízkými. „Emoce se učíme vyjadřovat společně s výchovou. Jestliže už odmalička říkáme klukům, aby nebrečeli, nemůžeme si v dospělosti stěžovat, že muž neumí svoje emoce vyjádřit,“ zdůrazňuje jako zásadní Petr Matoušek.

„Pochlap se, kluci nebrečí!“ Jak dnešní muži uvažují o toxické maskulinitě?

„Když někteří lidé zaslechnou pojem toxická maskulinita, mají pocit, že je to anti-mužský termín,“ napsala nedávno na Twitter kanadská spisovatelka Amanda Jette Knox. „Tak to ale není. Znamená to neříkat mužům, že musí potlačovat emoce a být dominantními samci, aby byli považováni za pravé muže.“ Maskulinita je podle ní naopak pro-mužský termín, má v nich ale vzbuzovat i představu citlivosti a ochoty k novému promýšlení „starých“ pojmů.

Mnoho mužů pak kvůli potlačovaným nebo špatně zpracovaným emocím trpí pocity odpojení od vlastního těla. „V Lize často pracujeme s muži, kteří kvůli potlačené agresi sáhnou až k násilnému typu jednání. Když se jich ptáme, co se ve chvílích vzteku s jejich tělem děje, neumějí vůbec odpovědět. Nejsou schopni svoje tělo vnímat. Takový člověk svoje tělo popisuje jako tvrdý kámen, přestává dýchat, sedí mu velká tíha na hrudi. Klasickým příkladem toho, že máte vztek, je pohádka Ať žijí duchové a ten malej kluk, co říká, že mu dřevění nohy, když se bojí. Tohle ti chlapi vůbec nejsou schopni rozpoznat a mluvit o tom už vůbec ne. Jako kdyby se jejich tělo zacementovalo a stalo se jen prostředkem pro podávání výkonu,“ popisuje Matoušek pocity odpojení od těla.

„Vím, že můj otec byl poměrně cholerická povaha. V tu chvíli to ve mně vyvolávalo strach a bylo to něco, čeho jsem se bál. Proto jsem si v pozdějších letech myslel, že to mám vyřešený a nedělám to. Dokonale jsem to potlačil jako něco, co se nedělá, protože to je strašidelný,“ popisuje svou potlačovanou agresivitu mladý tatínek Mikuláš. „Rodičovství ve mně odkrylo vrstvy ještě hlubší, než se kterými jsem pracoval do té doby. Uvědomil jsem si, že mě často staví do situací, kdy kvůli vyčerpanosti reaguji úplně na první signální,“ dodává.

„Vím, že můj otec byl poměrně cholerická povaha. V tu chvíli to ve mně vyvolávalo strach a bylo to něco, čeho jsem se bál. Proto jsem si v pozdějších letech myslel, že to mám vyřešený a nedělám to,“ popisuje svou potlačovanou agresivitu mladý tatínek Mikuláš|foto: Pexels,CC0 Public domain

„V tu chvíli je pro mě hodně těžké nenechat se vytočit. Když ti tvoje dítě odsekne a strčí do tebe, tak první reakce je do něj strčit taky. Nebo mu jednu vlepit,“ poukazuje Mikuláš na odvrácenou stranu rodičovství, se kterou se učí vyrovnávat.

O tom, že potlačená agrese se může projevit negativně na zdraví člověka, otevřeně mluví i Filip, pro kterého je vztah k vlastní agresivitě velmi důležitý. „Na základce jsem nebyl vzteklý navenek. Ale od čtvrté třídy jsem míval hodně silné migrény a dneska si to s tím spojuji. Vždycky jsem vnímal, že není moc dobrý, když se takhle hodně naštvu. Míval jsem pak hodně bušení srdce a řekl jsem si, že bych se asi neměl tolik vztekat,“ popisuje kořeny svých stavů. „Dneska už třeba nenadávám na zastávce nahlas. Je tomu ale pár let, kdy jsem se vztekal tak, až se na mě koukali lidi. To pro mě nebylo v pohodě, hrozně jsem se za to styděl,“ dodává Filip a vysvětluje, jak si během let musel najít mechanismy pro zvládání těžkých emocí.