Mým východiskem je i po 20 letech se Sunn O))) princip DIY, říká Stephen O’Malley

11. únor 2019
Sunn O)))

Rozhovor se Stephenem O’Malleym začal příhodně: vyřízením pozdravů od Františka Štorma z Master’s Hammer, které O'Malley obdivuje. Štorm se zase pár měsíců nazpět vyznal z toho, že našel zalíbení v Sunn O))), jedné z mála současných metalových kapel, která se na žánr podívala z hodně odlišné či radikální perspektivy. Sunn O))) tvoří kytaristé Greg Anderson a právě O’Malley.

Jejich album Monoliths & Dimensions vyhlásil před nedávnem vlivný server The Quietus deskou dekády, Sunn O))) zde nicméně ukázali jen několik ze svých četných tváří. Ano, na to, že už dvacet let staví svou hudbu na jednoduchém modelu táhlých kytarových dronů a jejich „žánrem“ je „guitar worship“, dokážou Sunn O))) překvapovat hutnou i nečekaně vzdušnou hudbou. Nejinak tomu bude na jejich dubnovém albu Life Metal a březnovém turné, které se zastaví i v pražském Divadle Archa.

Nová deska Sunn O))) začíná dusotem koní a vaše koncerty v sobě mají prvek teatrálnosti či spektáklu. Je tohle něco, co vás na metalu přitahuje?

Jasně, tohle je na metalu zábavné, mě ale více jde o to, abych pomocí zvuku vytvořil jakýsi psychologický prostor a vybudil představivost. A naše desky a koncerty jsou v tomto ohledu dvě odlišné věci. Za ty roky jsem došel k tomu, že vystupování na pódiu má více co do činění s pradávnými modely lidského chování spíše než hodnotami současné zábavy. Rituál, obřad, s tímhle naživo pracujeme – jak používáme světla, ozvěny, tohle všechno lidstvo zná přinejmenším dva a půl tisíce let. A s kapelou se o to snažíme a pro mě to je zajímavé. V prvé řadě jde o zážitek, který absolvujete v jiném prostoru – nejde o překračování naší reality, jde o hyperreálnou zkušenost, ať už na desce, nebo na koncertě.

Sunn O)))

Skladba Between Sleipnir’s Breaths – a není ve vaší diskografii zdaleka první – má chvílemi bezmála liturgickou auru. Je pro vás metal spirituálním žánrem?

Hudba je spirituální v mnoha ohledech, vždyť vyrostla z rituálu. A už když si to lidé uvědomí, může na ně takto působit. Takže nejde jenom o metal. I ten ale samozřejmě může mít pro hudebníka nebo posluchače spirituální rozměr. Co se týče liturgického rozměru skladby Between Sleipnir’s Breaths, pracovali jsme tady s diatonickou stupnicí, která má původ ve středověku. A takový zpěv se dotkne posluchačovy hudební paměti, protože všechna hudba, která takto vznikala, to byly náboženské zpěvy. Texty ale samozřejmě nejsou katolické, spíše filozofické.

Jakým způsobem se rozhodujete, jaký typ zpěvu pro tu kterou skladbu nebo desku použít?

To samozřejmě záleží na daném člověku – jde nám o konkrétní lidi, ne nutně styl, jakým zpívají. Zajímáme se o jejich sílu a energii. Anebo taky o přátelství, které nás podnítí, abychom společně dělali hudbu.

Měli jsme to štěstí pracovat s tolika talentovanými a kreativními vokalisty, třeba Attilou Csiharem, už jejich osobnost a charisma nám vlastně stačí. Jak zpívají, to už je vlastně taková technikálie. Hildur Guðnadóttir, která na desce hraje na elektrické cello a haldorofon a zpívá ve Between Sleipnir’s Breaths i pár dalších skladbách, je taky nesmírně talentovaná a její osobnost tak pozitivní a radostná, že jsme se bavili spíše o textech, které zpívá, a pracovali na technice. Ty texty tvoří klasická středoamerická poezie.

Máte za sebou spolupráci se Scottem Walkerem, Julianem Copem anebo blackmetalovým vokalistou Wrestem z Xasthur a Leviathan. Snilo se vám o něčem takovém, když byli Sunn O))) na začátku?

To je na entitě téhle kapely úžasné – ať už berete Sunn O))) jakkoliv, pořád je tolik možností, co dělat, například jsme nikdy neudělali žádný videoklip nebo nic s filmem. Stejně tak jsme neměli žádnou výstavu, ať už z našich archivů, nebo souvisejících vizuálů, soch. A tolik toho můžeme dělat, i pokud jde o hudbu. Sunn O))) jsou v jádru postaveni na kolaboracích, jsme otevřeni nápadům a odvaze experimentovat, mám pocit, že pořád máme co dělat, tedy pokud zůstaneme soustředění.

Měli jsme to štěstí pracovat s tolika skvělými lidmi, včetně těch, které jsi zmínil, a čas od času se mě někdo ptá, s kým bych ještě rád spolupracoval. Já na to ale nechci odpovídat, protože nikdy nevíš, s kým se protnou tvoje cesty a kam to povede. A přijde mi, že právě takto vznikla některá mimořádná setkání, přátelství i spolupráce s lidmi, o kterých se mi ani nesnilo.

Před pár lety se vám podařilo uspořádat na festivalu Le Guess Who?, kde jste byli kurátory, vystoupení takřka nekoncertující Annette Peacock. Nesnažili jste se dostat zpátky na pódia i Scotta Walkera, se kterým jste nahráli desku Soused?

Po té desce jsme se o tom samozřejmě bavili. Scott byl rád, že mohl nahrávat ve studiu s kapelou, ale koncertování už hodil za hlavu. A já bych k tomu nikdy nikoho nenutil. Scott má za sebou roky, kdy byl na vrcholu žebříčků, nemá to zapotřebí. Ale bavili jsme se o tom a pro mě bylo poučné zjistit něco o tom, jak plyne čas a jak nutkavé jsou některé nápady, anebo že jde naopak jen o iluzi, že jsou opravdu naléhavé.

Samozřejmě nás ale oslovilo velké množství promotérů s tím, že si můžeme zahrát v podstatě kdekoliv se nám zlíbí, třeba v Carnegie Hall. A samozřejmě by bylo skvělé třeba tam koncertovat, ale proč se do toho pouštět, když by to bylo na sílu. A do toho přece nebudu nikoho nutit – obzvlášť někoho jako Scott Walker.

Hodně lidí poznamenal zvuk vaší zaniklé kapely Khanate, se kterou jste mezi roky 2001 až 2010 vydali dobrou desítku nahrávek. Dokážete si představit, že byste s těmi lidmi znovu založil kapelu, anebo šlo o něco, co je úzce provázáno s dobou vzniku?

Dokážu si představit oboje – s bubeníkem Timem Wyskidou jsme vlastně v posledních letech několikrát společně hráli. Tohle byla jedinečná kapela, rocková kapela v pravém slova smyslu! I když ta hudba třeba rocková nebyla…

Pro mě osobně ale měla hodně co do činění s mým rozpoložením, když jsem v té době žil v New Yorku. A to už je minulost, neumím si představit, co by obnášelo, kdybych se do toho duševního stavu chtěl vracet. V budoucnosti na mě ale určitě čekají jiné rockové kapely.

Čím je překvapil producent Steve Albini? Co očekávat od dvou řadových desek, které s ním kapela nahrála? A jak se od roku 1992 proměnil jeho šatník? Poslouchejte rozhovor se Stephenem O’Malleym ze Sunn O))).