Myslím na ty, co zemřeli. Jak se změnil život na pražských ulicích

13. říjen 2017
„Co se změnilo, je skladba lidí bez domova. Přibylo starších lidí, ale mnoho z nich nemá nárok na starobní důchod, protože nemají splněnou povinnou dobu pojištění. Myslím, že systém s tímhle moc nepočítal.“

Oblíbené klišé říká, že 21. století začalo 11. zářím. V nultých letech došlo i k dalšímu zásadnímu zlomu. V roce 2008 zasáhla skoro celý svět ekonomická krize a optimistické vize neustálého růstu vzaly definitivně za své. Mnoho lidí zchudlo a přibylo lidí bez domova. Co se od té doby změnilo? Je život na ulici těžší?

Bezdomovecká mapa Prahy se od roku 2000 proměnila dost. Některá místa vyhledávají lidé stále, jako třeba hlavní nádraží nebo nejužší centrum, jiná museli opustit. „Zmizelo velké množství zahrádkářských kolonií a opuštěných domů, kde byli zvyklí žít. Oboje muselo na mnoha místech ustoupit developerským projektům,“ popisuje Aleš Strnad, který pracuje pro organizaci Naděje už od roku 2000. „Připadá mi taky, že dřív žili lidé na ulici ve větších skupinách, dnes jsou to spíš skupinky.“ Zuzana, která žila na ulici s přestávkami skoro 20 let, přidává vlastní zkušenost: „Kdysi jsem bydlela v bezdomoveckém squatu v Troji, nedávno jsem se tam byla podívat a vůbec jsem to tam nepoznala, byly tam všude jen obrovský nový baráky.“ Po chvíli zamýšlení dodává: „Víc lidí teď asi přebývá na okrajích města v lesích, ve stanech.“

Na nultá léta už moc vzpomínat nechce, raději se teď soustředí na to, aby budoucnost pro ty nejchudší byla co nejlepší. „Mně jako první vyskočí na mysl klienti, kteří venku zemřeli,“ vzpomíná Aleš. „A vždycky si říkám, jak přesvědčit zodpovědné lidi, aby přijali taková opatření, aby v naší bohaté a vyspělé společnosti lidé mohli žít důstojně a neumírali na ulici.“

Krize na ulicích

„Nejvíce klientů jsme měli, když propukla takzvaná ekonomická krize. Od té doby registrujeme mírné snížení zájmu o naše služby,“ říká Aleš. „Co se změnilo, je skladba lidí bez domova. Přibylo starších lidí, ale mnoho z nich nemá nárok na starobní důchod, protože nemají splněnou povinnou dobu pojištění. Myslím, že systém s tímhle moc nepočítal.“ Chudoba je hlavní příčinou bezdomovectví i podle Zuzany, která teď pracuje pro organizace Jako doma, Pragulic i Amnesty International. „Lidé dnes končí na ulici kvůli chudobě mnohem častěji než třeba kvůli drogám.“

Jednorázová pomoc jako oblečení a jídlo je důležitá, ale sama o sobě nestačí

Od nultých let výrazně stoupl počet lidí, kteří nežijí přímo na ulici, ale jsou tímto nebezpečím skoro bezprostředně ohroženi. „Pokud se chceme zabývat bezdomovectvím, je třeba sledovat i tyto skupiny obyvatel, může se jich to v budoucnu týkat,“ vysvětluje Aleš Strnad. „Lidí ohrožených chudobou je asi 120 000. Rizikem jsou exekuce a hypotéky. Ženám se často stává, že jim zemře manžel a ony samy hypotéku neutáhnou,“ vysvětluje Zuzana.

Oceněný projekt z Brna

Podle Strnada nastal v přístupu politiků za posledních 17 let posun, minimálně si prý uvědomují, že problém existuje a měl by se řešit. Vznikl například vládní dokument Národní strategie řešení situace bezdomovectví a další podobné projekty. „Druhou věcí ale je, jak jsou tyto koncepce v praxi naplňovány. Nemáme koncept navazujícího bydlení, není dostatek nízkoprahových center a hlavně schází zákon o sociálním bydlení.“ I to je jeden z důvodů, proč tolik lidí bydlí na drahých a nevyhovujících ubytovnách, které se jim nakonec ani nepodaří si udržet, a končí znovu na ulici. Neexistenci sociálního bydlení vnímá jako největší problém i Zuzana. Zajištění stálého bydlení je přitom jeden ze způsobů, jak počet lidí bez domova snížit, jako příklad uvádí zatím úspěšný projekt v Brně, kde se rozhodli ukončovat bezdomovectví poskytováním městských bytů. 

02929455.jpeg

Všichni jsme v tom spolu

S lidmi v sociální nouzi je potřeba pracovat dlouhodobě, a pokud se má jejich situace zlepšit, je nutné s nimi řešit jejich problémy komplexně. Jednorázová pomoc jako oblečení a jídlo je důležitá, ale sama o sobě nestačí. V tom se Aleš Strnad se Zuzanou shodnou. Zuzana se věnuje typu sociální pomoci, který je typický pro poslední léta, a v nultých letech se moc nevyskytoval. Tehdy pomáhaly hlavně velké organizace jako Naděje nebo Armáda spásy. Po roce 2010 se začalo objevovat čím dál více organizací nebo spolků, které se věnují participační sociální práci. Lidé bez domova v nich už nejsou jen klienty, ale stávají se rovnocennými partnery.

Funguje tak například organizace Jako doma, která se zaměřuje na ženské bezdomovectví, sama Zuzana je nejlepším příkladem jejich výsledků. Udělala si kurz pracovnice v sociálních službách a pomáhá dalším ženám v nouzi. „Když chceme lidi z ulice vrátit zpátky do normálního života, musíme jim dát mnohem víc než jen okamžitou pomoc. Potřebují motivaci, toleranci, naučit se mít rád sám sebe i ostatní.“   

Další články autora