„Na moment, kdy jsem narazil na Murakamiho, nezapomenu,“ říká nakladatel z edice Světová knihovna

„Rozjezd edice opravdu nebyl jednoduchý,“ přiznává nakladatel Jindřich Jůzl. V roce 2000, kdy Světová knihovna začínala, byla totiž většina zahraničních autorů zvučných jmen už „rozebraná“ jinými nakladatelstvími. I proto se rozhodl vydat se jinou cestou: objevovat dosud neznámé autory a doufat, že se sázka na ně vyplatí. „Zhruba rok a půl trvalo, než jsme objevili nová jména, která zároveň dokázala prodat tisíce nebo desetitisíce výtisků. Vždycky v tom ale musí být určitá dávka štěstí,“ dodává s tím, že zlomovým byl rok 2002. 

Vedle jiných úspěšných titulů totiž vydal v tom roce i první titul Harukiho Murakamiho, který je dnes jedním z největších taháků edice Světová knihovna. „Na ten moment, kdy jsem na něj narazil, si pamatuju velice dobře. Přečetl jsem si recenzi na Norské dřevo v britském Guardianu a řekl jsem si – to je zajímavá věc, to bychom mohli vydat taky. Autorovo jméno jsem v té době slyšel poprvé, neznal jsem ani žádného překladatele z japonštiny,“ vzpomíná Jůzl. Právě nad tímto titulem se sešel s japanologem Tomášem Jurkovičem, dnes dvorním překladatelem Murakamiho. 

„Rád se nechávám žasnout,“ říká Petr Nikl

• Upravit
• Smazat

Krátké básně z knihy Jino taje opic jsou záludnější, než by se mohlo zdát. Petr Nikl je totiž zašifroval do „opičího písma“, při jehož luštění se možná zapotí víc dospělí než děti.

„Murakamiho styl je velmi barvitý a napínavý, částečně inspirovaný detektivkami, vždycky to má spád a čtenáře strhne. Jiná věc je pak ale příběh, kde se leckdy můžete tak trochu chytit do pasti,“ vysvětluje Tomáš Jurkovič, čím podle něj Murakami čtenáře vždycky znova chytí. Zrovna teď je uprostřed překládání jeho nového, tisícistránkového románu, který by měl vyjít během příštího roku. „Je to svižné a odsýpá to,“ pochvaluje si Jurkovič. 

Celý rozhovor s nakladatelem Jindřichem Jůzlem a překladatelem Tomášem Jurkovičem si poslechněte tady.