„Na Pastoral jsem zlomyslný šašek pro 21. století.“ S Gazelle Twin o hudbě, společnosti a brexitu

9. leden 2019
Gazelle Twin

Elizabeth Bernolz je britská skladatelka, producentka a performerka. Nahrává a vystupuje pod pseudonymem Gazelle Twin, loni na podzim vydala svou pátou desku Pastoral, která se okamžitě stala jednou z nejlépe hodnocených nahrávek toho roku. S headlinerkou pátečních narozenin Radia Wave jsme se bavili o jejím autorském vývoji, brexitu, strachu z budoucnosti a hledání vlastní identity.

Gazelle Twin můžete slyšet už tento pátek na 13. narozeninách Radia Wave, které oslavíme v pražské MeetFactory. Společně s ní vystoupí dále Plaid, Lightning Glove a Viktor Palák se svým DJ setem.

Mohla bys nejdříve našim posluchačům přiblížit svůj projekt Gazelle Twin? Z jakých inspiračních zdrojů vychází tvoje estetika?

Gazelle Twin vznikla v reakci na můj profesionální život. Dlouho se pohybuji na hudební scéně, chodím na akce, pořádám koncerty. Moje kariéra byla v úplných počátcích semknuta se současnou kompozicí, měla jsem ale pocit, že mi ve světě takzvané soudobé vážné hudby schází kreativita, respektive jsem v něm nacházela málo inspirace. Gazelle Twin tak začala jako projekt, ve kterém se spojil můj zájem o hudbu s obdivem k dalším uměleckým profesím – filmu, divadlu, výtvarným uměním a literatuře. Moje estetika vychází z nespočtu inspirací, zároveň se v ní ale projevují i mé osobní preference  Vždy jsem byla přitahována díly, která svého diváka či posluchače zneklidňují. Fascinace temnotou a divnými věcmi má určitě kořeny v mém raném dětství, byla jsem hodně uzavřené introspektivní dítě, a mám dojem, že můj zájem o tyto věci je rok od roku silnější. Vím, že to může znít jako by pro mě byla tvorba něco psychoterapeutického, spíše jde ale o to, že mě tento typ uměleckého vyjádření zajímá, a to i v mém občanském životě, jsem k těmto věcem prostě velmi citlivá.

Inspirace v jiných uměleckých disciplínách je v tvojí tvorbě zřejmá, tvůj debut se například jmenoval The Entire City, což je jeden z těch slavnějších obrazů Maxe Ernsta. Máš nějaké přímé inspirační zdroje?

Nejprve musím říct, že mám dojem, že mě ze všech uměleckých odvětví paradoxně nejméně inspiruje hudba. Většinu zdrojů své hudební imaginace jsem vstřebala během svých 20 let života, v posledních letech mě čím dál tím více zajímá výtvarné umění a literatura. Částečné je to vědomý proces – když skládám, tak  nechci být ovlivněná současnými trendy, a tak hudbu neposlouchám –, částečně jde ale asi i o přirozený vývoj. V hudbě a zvuku jsem byla ponořená velkou část svého života, tak je pochopitelné, že se můj mozek začal zajímat o jiný typ podnětů. O to je to s přímou inspirací složitější. Jsem si jistá, že mě ovlivňují věci, které konzumuji, spíše jde ale o nějaký podvědomý proces. Jsem velký fanda výtvarného umění, ale jen těžko bych dokázala popsat, jak který obraz ovlivnil kterou moji skladbu.

Výtvarno je důležitou součásti Gazelle Twin, již od počátku provází tvoje performance lehce děsivé kostýmy. Jak vznikl tento koncept a jakým si prošel vývojem?

V masce a kostýmu hraji už od úplného začátku z jednoduchého důvodu, nechci vystupovat sama za sebe. Chci být co nejvíce odosobněná, nevystupuji vlastně ani jako žena a ani jako člověk. Nesnažím se tím vybudovat nějaký nabubřelý koncept, tato metoda mi pomáhá utéct pocitu trapnosti ze sebe sama, zároveň mi dává možnost odstupu. Díky kostýmu se dokážu na svoji tvorbu podívat tak trochu zvenčí a detailněji analyzovat témata, která jí zkoumám. Je to nesmírně výhodné pro živé hraní, nemám takovou sebedůvěru jako většina performerů. Zároveň si musím přiznat, že je pro mě výtvarné zpracování kostýmů i útěkem z všudypřítomné nudy, která mě po jistou dobu v souvislosti se současnou experimentální scénou pronásledovala. Kostýmy si samozřejmě prošly dost zásadním vývojem, na prvním albu jsem spíše zkoušela, co mi tento typ stylizace dovolí, na mém druhém albu Unflesh už šlo o ztvárnění hodně intimních pocitů a strachů, s poslední deskou Pastoral je můj kostým vlastně takový zlomyslný šašek pro 21. století. K tvojí otázce po vizuálních inspiracích – je vlastně pravda, že jsem tento kostým měla hotový už asi rok a půl předtím, než jsem Pastoral nahrála. To je vlastně nejlepší ukázka toho, jak probíhá můj tvůrčí proces.

Již několikrát jsi naznačila, že se svými autorskými rozhodnutími snažíš komunikovat určité myšlenky. S tím se pojí i další z výrazných prvků tvojí tvorby a tím je práce s vlastním hlasem. Zajímá tě zpěv a řeč i z jiného pohledu než jako nositel informace? Vnímáš hlas jako hudební nástroj? Zajímají tě například fyzické aspekty zpěvu?

Řekla bych, že je moje vnímání hlasu kombinace všech věcí, které jsi zmínil. Cítím v používání hlasu jistou bezprostřednost. Pro nás jako lidi je používání hlasu nejpřirozenější způsob komunikace, který se se zapojením jazyka dost komplikuje. Zároveň mě od dětství ohromně baví napodobovat hlasem zvuky, které okolo sebe slyším. Myslím si, že i proto je zpěv, křik a řeč součástí mého kompozičního arzenálu už od úplných počátků. S tím je spojené i jisté pohodlí, svůj hlas znám, vím, co s ním dokážu, a je mi okamžitě k dispozici. Později jsem začala experimentovat s digitálními efekty a úpravami hlasu, což je něco, podle čeho mě posluchači mohou jednoduše poznat.

Gazelle Twin

Při poslechu tvého posledního alba Pastoral, k jehož úspěchům ti mimochodem za celou redakci Radia Wave gratuluji, mně připadá, že tvůj současný zvuk a práce s hlasem je ještě agresivnější než na předchozích deskách, mohla bys nám přiblížit, jak tato deska vznikala?

Moc děkuji za gratulace, vůbec jsem neočekávala, že to bude mít takový úspěch. Stále jsem hrozně překvapená, když Pastoral někdo další označí za desku roku.

Myslím si, že Pastoral hodně ovlivnilo to, že už si jsem jako producentka poměrně jistá, jakého zvuku chci docílit a jak se k němu dostat. Souhlasím s tím, že Pastoral je o dost drsnější deska než všechny mé předchozí. Neschovávám už tolik svůj hlas do stěny reverbů, uvědomila jsem si totiž, že přirozené kvality hlasu jsou něco, co se do mého konceptu vyloženě hodí. Uvědomuji si, že jsem teď řekla něco, co může posluchače trochu zmást, stále svůj hlas efektuji k nepoznání, ale tou přirozeností myslím jistou drsnost a strukturu, které dávám čím dál tím větší prostor. Hodně mě zajímá přirozený rytmus a melodie mluvy, to pak dál ovlivňuje moje producentská rozhodnutí. Namísto vytváření éterických ploch chci dosáhnout pocitu, jako by můj vokál byl uvnitř posluchačova ucha. Na předchozí desce Unflesh jsem poprvé začala pracovat s mluveným slovem. Chtěla jsem sebe a svůj hlas co nejvíce obnažit, abych posluchači zprostředkovala své nejniternější pocity a strachy. Našla jsem si tak polohu, ve které dokážu odvyprávět to, co mám na srdci, a zároveň dosáhnout takového zvuku, jaký mám v hlavě. Tento přístup mi zůstal i na Pastoral, ale snažím se stále vyvíjet, takže tam najdete daleko víc vokálních stylů, projevů a vlastně i postav. Můj největší strach je, že se zaseknu a budu dělat stále to samé. Doufám, že se mi nic takového zatím nestalo.

Těžko se mi o Pastoral přemýšlí bez kulturního a společenského kontextu současného Spojeného království. Nemůžu se zbavit dojmu, že kultura Británie čím dál tím silněji reaguje na dění okolo brexitu, zvyšující se sociální napětí a další pohyby ve společnosti. Kromě tvého Pastoral mě napadá třeba Vessel a jeho deska Queen of Golden Dogs nebo třeba film Arcadia Paula Wrighta. Máš pocit, že existuje nějaká vlna umělců, kterým jde o reflexi současného dění, nebo to tak z dálky jen vypadá?

Rozhodně to tak je, musí to tak být. Kdyby se žádná reakce neděla, tak by bylo něco velmi špatně. Lidé v Británii jsou velmi aktivní, a to hlavně v umění. Máme velké štěstí, že naše kulturní historie je plná umělců, kteří svojí tvorbou reagovali na rozličné společenské změny, nebo dokonce katastrofy. Nejsem sice žádný velký patriot, ale myslím si, že tu máme nějaké kulturní dědictví, které nás inspiruje k tomu, abychom nebyli zticha a popisovali to, co kolem sebe vidíme. Já k tomu přistupuji tak, že se současnou dobou ve své hudbě zabývám hlavně proto, abych se v ní nějak sama vyznala. Musím přiznat, že cítím pocit trapnosti a hrůzy z toho, co se u nás děje. Deska Pastoral mi pomohla to trochu víc pochopit. V jistých momentech jsem své pocity musela i trochu zesměšnit, protože často nám nic moc jiného nezbývá. Ano, to co se teď děje, je v mnoha ohledech naprosto šílené, ale když se podíváš do naší historie, zjistíš, že je lemována jednou děsivou událostí za druhou. Řekla bych, že máš pravdu, uměleckých děl, které se vyrovnávají se stavem během a po brexitu, je hodně, a já bych dodala, že jich bude ještě mnohem víc, respektive v to doufám. K čemu jinému je nám totiž umění než ke komunikaci.

Ve svém popisu současné britské situace často narážíš na „vaši historii“, zároveň říkáš, že nejsi žádná velká patriotka a jsi kritická k národoveckým tendencím, které se okolo brexitu v UK probudily. Když mluvíš o ostrovní kultuře a umění, je z tebe cítit jistá hrdost na minulost. Nemáš dojem, že tyto pocity mohou vůči sobě stát v opozici?

Asi máš pravdu, o tom ostatně Pastoral asi trochu je, respektive v něm najdeš různé konflikty mezi různými životními zkušenostmi. Jsem bílá středostavovská třicátnice, za svůj život jsem moc různých identit neprožila. Velká změna nastala až poměrně nedávno, a to když se mi narodilo dítě. Začala jsem přemýšlet více o budoucnosti, hlavně o jeho budoucnosti. To mě zároveň vedlo k úvahám o tom, jak touto zemí prošla moje matka, její matka a tak dále. Všechny tyto myšlenky byly pro mě velmi zneklidňující, přestávala jsem si být jistá, kam patřím. Již před děním okolo brexitu jsme všichni cítili, že se ve společnosti něco děje, ale pořádně jsem pochopila, jak moc je společnost rozdělená, až když jsem se odstěhovala z velkého města do rurální Anglie.

Je jasné, že i v metropolích a na vesnici najdeš široké spektrum názorů, ale velmi silně vnímám rozdílnou míru tolerance k cizím kulturám a novým věcem. Tam, kde teď žiju, je míra tolerance daleko menší, než na jakou jsem byla zvyklá, a jsem přesvědčená, že to tak v mnoha ohledech bylo vždy. Přiznám se, že jsem se v tomto prostředí cítila hodně ohrožená. Můj syn se narodil takřka ve stejnou chvíli, jako se stal brexit, neznala jsem své okolí a sama jsem trpěla předsudky, že moji sousedi zastávají opačné názory než já a volí jiné politické strany. Pastoral je mimo jiné o tomto pocitu, o hledání vlastní identity, nejistotě, kam vlastně patřím, a koho se já, třeba i iracionálně, bojím. Uvědomila jsem si, že moje pocity jsou děsivě temné, a začala jsem se cítit provinile a zmateně. Pomohlo mi, že jsem začala hodně uvažovat o naší kultuře, o tom, co si myslím, že máme jako občané Velké Británie společné, jako je například sarkasmus a humor. To vše se do Pastoral hodně promítlo a myslím, že v pozitivním slova smyslu. Našla jsem věci, na které můžu být hrdá, a snažila jsem se do alba otisknout hlasy lidí, kteří nejsou jako já, ale stále jsou to moji spoluobčané.

Kromě autorských počinů máš ještě label Anti-Ghost Moon Ray, kde vydávají například Rosemary Loves a Blackberyy nebo Great Pagans. Jsou tyto pocity sdílené i dalšími umělci, kteří u vás vydávají hudbu, nebo jste jen kolektiv lidí, které zajímá podobná estetika?

V současné době jsme spíš to druhé. O label se starám se svým manželem a dvěma dalšími přáteli. Určitě sdílíme pohled na svět a do jisté míry i politické zájmy, ale nějaká koherentnější kolektivní práce vyžaduje čas, který teď nikdo z nás nemá. Každý z nás k společenským problémům přistupuje jinak a má své tvůrčí metody. Jsme kolektiv, který teď trochu hibernuje, vydali jsme pár singlů, moji desku Pastoral, ale jinak jako label spíš mlčíme.

Komplex o brexitu, úzkostech a britské krajině: Jak dopadly nové desky Gazelle Twin a Suede

Gazelle Twin

Jaké je to vychovávat dítě v současné postbrexitovské Británii plné xenofobie a nenávisti? Nejenom o tomhle vypráví nové desky experimentální producentky Gazelle Twin a britpopových legend Suede – každá z nich přitom přistupuje k tématu úplně jiným způsobem. Do Komplexu přišel publicista a velký fanoušek Suede Ondřej Trhoň, se kterým jsme odkrývali zlověstné příběhy britské krajiny i lidových tradic.

Plánujete toto mlčení někdy prolomit, chystáte nějaké releasy?

Ano, tento rok plánujeme vydat další kompilaci, bude to vlastně třetí kolektivní release našeho labelu. Každý z nás dodá skladby, které nás v poslední době zasáhly, výsledek vydáme na kazetě a na Bandcampu. Vždy je jedním z cílů získání peněz pro dobročinné účely. Pokaždé si vybereme jinou charitu, která podle nás reflektuje to, co se ve světě děje. V minulosti jsme podporovali neziskovky, které pomáhaly uprchlíkům, Lékaře bez hranic nebo charitu, která bojuje proti novodobému otrokářství. Kompilaci jsme chtěli vydat už loni, ale bohužel se nám to nepovedlo. Hodně se na to ale těším, už máme dost velkou sbírku tracků, které chceme vydat. Chystáme i nějaká alba, ale nefungujeme jako klasický label, nedisponujeme žádným velkým rozpočtem, takže jde vždy o kolektivní snahu dostat hudbu, která nás zajímá, mezi posluchače.

Krátí se nám čas, proto bych se tě chtěl zeptat, co bys chtěla vzkázat našim posluchačům, kteří tě uvidí tento pátek v MeetFactory na narozeninách Radia Wave?

Moc se těším na svůj návrat do Prahy a nemůžu se dočkat, až vašemu publiku představím své nové skladby. Bojím se, že tam bude trochu zima, ale jak znám pražské publikum, tak bych řekla, že se společně zahřejeme.

Gazelle Twin vystoupí na Narozeninách Radia Wave v MeetFactory
Spustit audio
autor: Jonáš Kucharský